Jeho stavby jsou nepřehlédnutelné a on to moc dobře ví. A když občas vyvolají vášnivou diskusi, je přímo nadšený. Zakladatel Trigemy, která staví byty v Praze i Plzni, si rád klade vysoké cíle. Proto nechává architekturu propojit s uměním a nebojí se jít proti zažitým konvencím. Jeho firma mezitím hlásí rekordní dvouapůlmiliardový obrat. Ani to mu ale nestačí a už se těší, až začne stavět nejvyšší budovu v Česku...
Propojování architektury a umění je pro Marcela Sourala jedním z pilířů, jak staví své developerské projekty. A vůbec mu nevadí, že při tom bouří jinak celkem poklidné vody bydlení, naopak. Jsou to právě emoce, diskuze a otázky, které prý chce svými budovami probouzet u lidí. A také se chce nesmazatelně zapsat na mapu Prahy a lákat turisty na obrovské sochy nebo nejdelší tobogan na světě, a to jak ve středu města, tak i na periferii. Jeho společnost Trigema právě zažívá nejlepší rok v historii, ale to mu nestačí a už plánuje, co všechno by ještě mohl postavit.
V rámci společnosti rozjel technologický start-up Flat Zone, o který se teď stará jeho syn. "Je to datová kostka o rezidenčním developmentu a aktuální nabídce v celé České republice. Už máme data i ze Slovenska a připravujeme další země," vypočítává Soural. "Máme také vymyšlený projekt, jak celý realitní trh dostat do onlinu. A když se to podaří, tak to bude větší než celá Trigema!" Ve firmě pracuje také jeho dcera na právním oddělení, přitom prý ani jednoho z nich k ničemu netlačil. "Jsem rád, že se tak sami rozhodli. Já jsem jim jen poskytl dobré vzdělání. Teď je to takový rodinný podnik – i když obě moje děti moc dobře vědí, že Trigemu bude vždy řídit ten nejschopnější manažer, a ne automaticky rodinný příslušník..."
Soural vyrostl v Jeseníkách, konkrétně v Šumperku, v učitelské rodině. Tatínek byl středoškolský profesor, učil matematiku a fyziku na gymnáziu. Maminka byla učitelkou přírodovědy a tělocviku na základní škole. Na vysokou školu pak odešel do Prahy, na Stavební fakultu ČVUT, a zůstal zde. Bydlí v Jinonicích, pouhých pět minut pěšky od své kanceláře v Nových Butovicích. Nejraději cestuje za architekturou a fascinují ho města jako Londýn, ale vždy se také nadchne pro Barcelonu. Aby přispěl cestovnímu ruchu, vybudoval hodinu od Prahy ski areál Monínec, kde se vyrábí umělý sníh i při teplotách do 15 stupňů Celsia. Plánuje rozšíření areálu na 200 lůžek ubytovací kapacity, přidání wellness a multifunkční sportovní haly. "V nedalekých Jetřichovicích jsme navíc koupili starý zámek, který chceme přestavět na kliniku péče o tělo," popisuje. Ačkoli není vášnivým lyžařem, chce postavit podobný lyžařský areál i v Železné Rudě. Trigema však zatím usiluje o povolení vstupu hlavního vleku do národního parku. "Snažíme se o to už dvanáct let!" Miluje víno, a proto si před několika lety založil vinařství Dog in Dock ve Veselí nad Moravou, které zatím funguje v pronajatých prostorách. "Momentálně stavíme nádherné vinařství přímo v přístavišti, které se do dvou let rozšíří na 81 lodí k přistání. Bude to největší přístav v České republice. Na to se moc těším," sní se sklenkou svého vlastního Pinot gris. K vinařství létá svým malým vrtulníkem, aby ušetřil čas a nemusel se tam trmácet autem několik hodin. Pokud totiž existuje něco, co považuje za největší životní hodnotu, je to čas. "Mám rád, když se s časem zachází úsporně a efektivně, takže já mám cestu do práce pět minut pěšky," říká. A tak neváhá a klidně odjede prozkoumávat vegetaci do pralesů brazílie vzdálené asi dvacet hodin letu na jediný týden. Když se to prý dobře naplánuje, tak je to dostatečně intenzivní a tak akorát strávený čas.
Potkáváme se na Lihovaru, neutěšeném cípu země mezi frekventovanou Strakonickou a Dobříšskou ulicí, kde se nachází vjezd na Smíchov. Zde, v budově někdejší destilérie, která dlouhá léta vyráběla alkoholické nápoje jako rum, zelená nebo griotka, Trigema nedávno otevřela muzeum Davida Černého. Tento oblíbený autor doplňuje budovy Trigemy svými nezaměnitelnými díly již několik let. Jeho nejnovější realizací je čtyřiadvacetimetrová socha z ušlechtilé oceli jménem Lilith, která objetím obklopuje obytný dům Fragment na Invalidovně. Je obrovská, nahá a pojmenována po mytologické postavě Lilith, která údajně byla první ženou stvořenou společně s Adamem, ale odmítla se mu podřídit a opustila ho. "Pro mě je symbolem feminismu," hájil svou myšlenku Černý, ačkoli část umělecké obce a veřejnosti vyjádřila pobouření a hovořila o sexismu a díle bez dalších souvislostí. Někteří zmínili i druhou tvář Lilith, která je podle starověkých mýtů temná a démonická... Mezitím Trigema téměř kompletně pronajala všechny nájemní jednotky, které má k dispozici v objektu, a plánuje s tímto provokativním umělcem další velké projekty, které vyvolají diskuse.
Lihovar je dalším projektem, který má ambice změnit charakter čtvrti. Z původní smíchovské továrny zde po rozsáhlé demolici zůstala pouze varna a tovární komín, oba památkově chráněné objekty. Celkem zde bude 52 tisíc metrů čtverečních hrubých podlažních ploch a ve finále asi 550 bytů, stejný počet parkovacích míst a 7 400 metrů čtverečních obchodních prostor. V samém středu plánuje Trigema umístit největší pražský food market, inspirovaný industriálními čtvrtěmi v Londýně. Na to se prý Soural hodně těší.
"Z varny zůstaly jen čtyři obvodové stěny. Podle územního rozhodnutí zde mohly být byty, kanceláře a maloobchod. My jsme si však řekli, že tento objekt si zaslouží něco navíc," popisuje Soural. Společně s Černým vymysleli, že zde otevřou galerii jeho děl. Právě zde jsme také fotili. "Dělám si z něj srandu, že to je jediné předsmrtné muzeum! David pak přišel s nápadem, že se bude nazývat Musoleum. Podle mě toho hodně diskutoval i se svými kamarády, například s Tomášem Sedláčkem," směje se, aniž by tušil, že za pár minut známý ekonom vstoupí do galerie, kde se nachází kavárna, aby pozdravil Davida. Nakonec s námi stráví přibližně deset minut, chválí rekonstrukci varny, vypráví pár vtípků o nekonečné rekonstrukci vlastní kuchyně a problémech se sousedy a vyzdvihuje Musoleum jako skvělý počin Trigemy jako investora a stavitela a Černého jako autora, který svým dílem komentuje českou historii již desítky let, a poté prý musí zase běžet dál.
David Černý mezitím provádí po pětipodlažní budově plné svých děl skupinku mužů s barevnými číry na hlavách a výrazným britským přízvukem. Je středa odpoledne, punkoví nadšenci se míchají s důchodkyněmi, studenti si fotí zdvižený prostředníček na terase, ze suterénu, kde je "mučírna", se ozývají až nelidské zvuky, a v kavárně před budovou se hemží děti, zatímco jejich rodiče si udělali zastávku na rychlou kávu. Sem přichází tolik lidí, že by mnohé galerie mohly jen tiše závidět.
Máte na Davida Černého jako investor nějaké nároky nebo limity?
Ne, vůbec žádné.
Řekl jste mu někdy „Ne“?
Ale ano, na některých prvcích nebo částech staveb jsme mu říkali, že tudy cesta nevede, ať zkusí něco jiného. A on to zkusil. Mně jde opravdu o to, aby architektura a umění souzněly, komunikovaly. Někdy se to nepodaří a to si pak napřímo řekneme. Ale David nemá od nás žádný limit. My za ním jdeme s tím, že chceme stavět to a to a ať se na tom s námi podílí. Ať do toho zkusí vnést svou tvorbu a zároveň nás nezabije, co se týče nákladů. Ať zkusí objekt vylepšit tak, aby plnil právě to vyšší poslání – aby se u něj lidé zastavovali a ptali se, co tím chtěl básník říci...
Líbí se vám socha Lilith od Davida Černého, která doplnila váš projekt na Invalidovně?
Líbí se nám a jsme rádi, že ve společnosti vyvolala diskusi. Kdyby nebyla žádná diskuse, tak by to bylo špatné dílo. Nikoho by nezaujalo. Umění s architekturou má plnit funkci estetickou, ale má také vzbuzovat emoce, dojmy a rozproudívat diskusi ve veřejném prostoru. Umění, o kterém se nediskutuje, tak podle mě neplní svou funkci. Předpokládali jsme, že asi třicet procent ohlasů bude negativních, a samotné nás překvapilo, že jich bylo mnohem méně. Už když jsme to stavěli, zastavil se třeba autobus s japonskými turisty a začal si to fotit. A mimochodem, to je další význam, chceme oslovit zahraniční návštěvníky, aby si tohle město prostě zapamatovali.
Pátrali jste víc po tom, co v případě sochy Lilith někteří jejímu autorovi vyčítají?
Ono to bylo hlavně kvůli tomu názvu. David ho vymyslel asi týden před otevřením, je v některých věcech prostě neřízený a nechce být řízený, což je dobře! I my chceme být svobodní a nezávislí. Ta nezávislost pramení z toho, že jsme česká firma vlastněná jedním vlastníkem – mnou – a to nás činí nezávislými. Děláme věci, které chceme dělat, a nikdo nám nic nenařizuje. A pokud si na realizace vyděláme, tak si je realizujeme podle sebe. Takže David to sice vymyslel týden před instalací, ale navíc si užívá, když může nějakým způsobem spouštět a iniciovat diskusi. Padala při debatách i jiná jména, ale nakonec je to Lilith.
Máte vy osobně nějaké oblíbené dílo Davida Černého?
Mně se většina jeho děl líbí, pár jsem jich dostal od něj darem. A jako trigema vlastníme trifota, udělali jsme projekt robotické vinárny cyberDog – ta je tedy teď zavřená, protože nás překvapily energie… Všechno tam jede na elektřinu, do toho vytápění a chlazení, tak to teď musíme trochu předělat a být úspornější.
Spolupracujete spolu už dlouho. Neláká vás spojit se i s jinými umělci?
Když jsme spolu s Davidem začali pracovat, přál si zapojit se do architektury. Je hodně technicky založený a když něco děláme, rozumí statice i dalším věcem, které s tím souvisí. Netrvá na blbostech, chce jít správnou cestou. My chceme propojit architekturu s uměním, ne nutně jen s Davidem Černým. Například na Fragmentu, i když hlavně David komunikuje s architekty z Qarty, jsou nebo budou přítomni i další umělci. Připravujeme tam galerii Czech Photo pro uměleckou fotografii, a společné prostory jsou zaplněné originály od malíře Petra Kryštůfka... Ale ano, Davidovy sochy jsou velmi viditelné. Navíc je v zahraničí mnohem známější než u nás, někteří turisté přijíždějí do Prahy speciálně kvůli jeho dílům.
Jak jste se vy dva seznámili?
Je to stará historie, asi šest nebo sedm let, když jsme dokončovali náš projekt smart bytů v nových Butovicích a současně prováděli úpravy celého náměstí a umisťovali tam náš jiný umělecký projekt, ústředí Czech Photo, které řídí moje žena. Tehdy jsme si říkali, že bychom měli na náměstí umístit nějakou dominantní plastiku, která by přitahovala pozornost návštěvníků a turistů, kteří vyjdou z metra v Butovicích a přiměla je projít těch 150 metrů a podívat se, co se tam nachází. Vypsali jsme malé výběrové řízení, ale ani po třech měsících jsme se nedokázali rozhodnout, tak náš projektový manažer řekl: "Hele, jestli chcete někoho, kdo dokáže přilákat návštěvníky i turisty, obraťme se na Davida Černého. To je jistota." Tak jsme chodili za Davidem asi půl roku a nakonec jsme se dohodli. David pro nás vytvořil plastiku s názvem Trifot. Je to alegorie na slavný román Den Trifidů, kde hlavu tohoto Trifota tvoří soustava reálných modelů fotoaparátů a na konci má obří bulvy, které vás sledují. Pod tím jsou dvě kamery, které vás v reálném čase promítají na dvě obří obrazovky. A plní to svůj účel, lidé tam chodí, dívají se na něj, děti si tam hrají... Umění ve veřejném prostoru má estetickou funkci, vyvolává emoce, zamyšlení a společensko-kulturní vnímání světa. Je velmi důležité vnímat architekturu a umění takto. Navíc se s danou lokalitou, díky tomuto dílu, můžete ztotožnit a stává se tak zapamatovatelnou. Umění ve veřejném prostoru je pro všechny, není potřeba platit vstupné, může sloužit k formování společnosti a vyvolává diskuse. To je pro mě osobně velmi vzrušující!
Jaké umění formovalo vás?
Já jsem technicky založený, možná právě proto si tolik rozumím s Davidem. Většina jeho děl je dynamická a pohybuje se. Nejde jen o nápad a vzhled, ale také o to, co dílo vyvolává. To se mi na něm líbí, protože je perfektně provedený technicky. To je síla spojení mezi Trigemou, Souralem a Černým. A jak jsem již zmínil, má žena se věnuje fotografii, což je také zájem, se kterým se každý den setkávám. Nicméně moje vnímání je hlavně spojeno s architekturou a cestováním. Rád cestuji po světě a zjišťuji, kdo, kdy a za jakých podmínek co postavil. To mě naplňuje.
To, že nemáte malé cíle, se ukázalo, když jste před čtyřmi lety poprvé představil váš projekt nejvyšší budovy v Česku. Má vyrůst v Nových Butovicích, dosahovat 135 metrů a podpírá ji obří vrak lodi, opět z dílny Davida Černého. V jaké fázi výstavby teď jste?
S Top Tower jsme ve finále sbírání stanovisek státních orgánů, abychom mohli podat žádost o sloučené řízení. Máme tam jednu komplikaci a čekáme na potvrzení změny územního plánu. Což by mělo proběhnout ještě v letošním roce. a když to budeme mít, tak budeme podávat tu žádost…
V tomhle případě je vrak lodi doslova součástí budovy. Jde ještě víc deklarovat propojení architektury a umění?
Vždycky by to mělo jít ruku v ruce. Má to být dialog budovy a uměleckého díla, které má mít i nějakou užitnou funkci. Zrovna v tomhle případě jich má několik. ta hlavní funkce lodi je statická, protože z té stavby dělá písmeno a a to je pro tu štíhlou konstrukci budovy životně důležité – takže ta loď bude vbudována do celého nosného systému. Budou jí jezdit dva prosklené vyhlídkové výtahy až na vrchol, kde bude restaurace. A nekonečný výhled na Prahu. Navíc tam bude venkovní umělecká galerie, takže když seběhnete těch 135 metrů, můžete si prohlédnout vystavené exponáty. A v neposlední řadě jsme vymysleli, že tam chceme umístit nejdelší suchý tobogan na světě, který by měl vést tou konstrukcí lodi dolů, bude se různě klikatit…
Tobogan? Jak a kdy jste tohle vymysleli?
Ani nevím… Viděli jsme podobné atrakce různě po světě, tak jsme to okoukali, vyprojektovali a zjistili, že by to byl opravdu nejdelší tobogan na světě. a že by bylo skvělé ho postavit.
Nejvyšší budova, nejdelší tobogan. Zdá se, že máte rád předponu „nej“…
Vždycky to ale musí mít svůj účel. Aby to neplnilo jen estetickou stránku. no a na to, jak ta stavba bude drahá, tak investor, pokud není úplný šílenec, což si myslím, že nejsem, tak chce do toho přidávat další a další užitné hodnoty a funkce, aby se mu to vyplatilo. Naším záměrem je také to, aby si centrum Prahy oddechlo od turistů a my je přilákali na periferii.
Kolik bude Top Tower stát?
Tři miliardy. včetně té lodě.
A za tu zaplatíte kolik?
Měli jsme spočítáno, že loď by nás materiálově měla vyjít asi na půl miliardy korun, pouze za výrobu, bez zahrnutí nákladů na montáž, která by přidala dalších asi 200 milionů korun. Avšak to jsou částky před krizí, nyní by to bylo o něco více. Vím, že je to hodně peněz, ale přemýšlím o užitku a způsobu, jak by se to mělo financovat, a to mi dává smysl. Nemám rád projekty, které končí ve šuplíku a nikdy se neuskuteční. To je ten nejhorší scénář, který si dokážu představit.
Takže jste se prostě rozhodl, že jednou stát bude, i když vás to bude stát miliardy.
Přesně tak. Mám zájem o samotnou realizaci a také o to, aby provozní náklady byly pokryty výnosy z provozu, a nemuselo se do stavby přispívat finančně. Máme tedy vymyšlený plán, jak se ta stavba sama zaplatí. Ve věži bude koncept colivingu, což je forma společného bydlení: kompaktní, efektivní, ale přesto plnohodnotné byty o velikosti zhruba devatenácti metrů čtverečních, a v dalších dvou nebo třech patrech sdílené prostory s knihovnou, velkou kuchyní, posilovnou... Kromě toho tam budou také kanceláře a obchody. Celý koncept musí být navržen tak, aby byl finančně udržitelný a měl návratnost investice.
Tohle nezní jako „klasický“ development… Proč prostě nestavíte králíkárny jako všichni a nevyděláváte na tom velké peníze?
Protože mám jinou filozofii. Záleží mi na tom, co dělám i co dělá moje firma. ta práce mě baví, proto do ní investuju. Je to o přístupu k životu. někdo chce podnikáním vydělávat peníze a bohatnout, kupovat si drahá auta, jachty a ostrovy a já tu potřebu nemám. Záleží mi na tom, aby ta práce, kterou uděláme, a tím my myslím celý tým asi 250 zaměstnanců, dávala smysl. Já chci dělat věci, které dělám, dobře. aby byly hezké a užitné a aby z toho vznikala nějaká diskuse. Aby byly přínosem pro společnost, kterou my sami tvoříme. chci, abychom inspirovali.
Máte na to nějaký recept?
Tvoříme prostor pro život, nejde nám primárně o to vydělávat, ale stavět užitnou a hezkou architekturu. aby lidé chtěli zůstávat doma. nedávno jsme zahájili kampaň Development of Different a ta víceméně vyjadřuje všechno. Jsou to tři zásadní věci, které chceme v developmentu dělat: tvoříme prostory pro život, je pro nás obzvlášť důležitá udržitelnost a stavba nízkoenergetických domů. Zadruhé to jsou technologie, troufám si říct, že jsme v našem segmentu technologickými lídry. a třetí věc, to je naše snaha dostat do architektury umění. Tohle jsme my, takhle přemýšlíme a pracujeme.
Jak se byznysově daří Trigemě?
Velmi dobře. Fragment je náš pilotní projekt nájemního bydlení, ze 140 plánovaných bytů je hotových asi sto a devadesát z nich už je pronajato. A to dům ještě pořád doděláváme a kolaudujeme postupně.
Takže vám vaše matematika funguje.
Cena rozhodně není příznivá, jedná se o prémiové bydlení na klíč s cenou 620 korun za metr čtvereční za měsíc. Tato cena je určena vybavením a poskytovanými službami v této stavbě. V naší strategické vizi máme záměr vytvořit do šesti až osmi let fond obsahující tisíc nájemních bytů. Kromě 140 bytů v projektu Fragment budujeme první etapu na lihovaru s přibližně 240 byty, začínáme také na stodůlkách, kde je 270 bytů, a v Plzni jsme již dokončili a předali k provozu dalších 200 bytů. V současnosti připravujeme druhou a třetí etapu na lihovaru, které zahrnují mimo jiné největší potravinový trh v Praze, umístěný přímo uprostřed vytvořeného vnitrobloku ve zastřešené pasáži. Na jižní straně vstupu na území od příjezdu do Prahy po Strakonické ulici budeme mít obytnou továrnu s obytným komínem. Vedle Fragmentu, varny a Top Toweru je tato továrna významným projektem, který stojí za pozornost. Všechny stavební koncepce pocházejí z našeho ateliéru Black n'Arch, který jsem spolu s Davidem Černým založil, když jsme začali spolupracovat.
Máte v hlavě už další projekty?
Moc se o tom nemluví, ale před dvěma lety jsme od immorentu, z bankovní skupiny erste, která utlumovala svou developerskou činnost v česku, koupili stanici metra invalidovna a celou ji předěláme. vytvoříme centrální náměstí, trochu otevřeme památkově chráněnou budovu expa, která je přímo u metra. Na to se těšíme, bude to komplikované, protože veřejnost, magistrát, metro… Teď se snažíme povolit výstavbu.
S těmi všemi projekty souvisí i peníze – jak se daří Trigemě, když budeme mluvit v číslech?
Za loňský rok jsem měli největší čísla v naší historii. Konsolidovaný obrat byl 2,4 miliardy korun a hrubý zisk před zdaněním 500 milionů korun. Jsou to úžasná čísla, na kterých stavíme, a snažíme se, abychom to, jak máme nakročeno, neztratili ani v současné složité době.
Mluvíte teď o situaci na realitním trhu.
Jistě, teď vidíte útlum, protože hypotéky jsou vysoko, úročení také, takže trh trochu zamrzl. Ale to, co zamrzne, zase jednou rozmrzne – development je vlastně maratonský běh investiční výstavby. My nepřemýšlíme v řádu let, ale v řádu pětiletek a tak dál…
Sledujete vývoj na českém realitním trhu už třicet let. Jak si v současné době vede?
Není na tom moc dobře, protože se málo staví. Je to hlavně o tom, co jako společnost chceme. Nějaké vize se ale z hlav, především politiků, úplně vytratily. Vládne tu jedna jediná filozofie a to je populismus. a nezáleží na tom, jestli je to levičák, nebo pravičák, nikdo nám není schopen říct dlouhodobou vizi a to je strašná škoda. Nejsou tu osobnosti, které by nesly svou kůži na trh a komunikovaly společnosti tyhle záležitosti. Praha nemá vizi, jak má město vypadat za dvacet třicet let. Asi nikdo z nás nechce zakonzervovat současný stav a myslet si, že to půjde… Město stále poroste, kde ale ti lidé budou bydlet? Stavíme málo! Měli bychom prodávat deset tisíc bytů ročně! ale my všichni jsme v roce největšího boomu 2021 postavili a prodali 7500 bytů v Praze. Všichni tehdy říkali, že je trh přehřátý, ale já říkal, že není, protože ještě nedorostl k tomu, co ta Praha dlouhodobě potřebuje. Jestli se má město rozvíjet, jestli z toho nechceme dělat skanzen a chceme, aby sem přicházeli za prací chytří lidé ze zahraničí, tak musí trh růst.
Kde se v Praze dá ještě stavět?
Historicky je tady hodně brownfieldů, to je ta velká příležitost. Zastavovat zelené plochy je neštěstí. Vždycky ale tvrdím, že město musí růst dovnitř, to je ekonomicky správný směr. A když něco roste dovnitř, tak to roste nahoru… Růst do dálky je hrozně drahé. musí se dělat veškeré přípojky, infrastruktura, když ale rostete nahoru, tak budete efektivně těžit z toho, co už tu máme. Ale zase je to o tom, že by tady měla být nějaká politická reprezentace, která řekne, jak to vidí, přinese vizi pro výstavbu. Praha má ale na 1500 volených zastupitelů, to je šílené. to tu vládne pseudodemokracie, rozmělňování kompetenčního schématu a rozhodovacích pravomocí, kdy ten systém začne proti sobě bojovat a nic se neprojedná.
Je něco, co dělá Praha dobře?
To jste mě zaskočila… Máme dobrou městskou dopravu, dobře a hodně se stará o kulturní dědictví. Navíc Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě, takže i památková péče je skvělá. někdy je to s ní moc rigidní a někdy to dost přehání. Někdy pustit nás investory a developery do kontaktu s tou památkou by bylo pro město užitnější, neměli bychom v centru jednobarevnou architekturu.
Jak se změnil trh od té doby, kdy jste téměř před třiceti lety Trigemu zakládal?
My jsme vznikli v roce 1994 jako stavební firma. Dnes o sobě říkáme, že jsme investiční skupina, která zahrnuje development, stavební firmu, cestovní ruch i startupovou součást. Od těch devadesátých let se český development změnil hodně, a k lepšímu! Někdy trochu nespravedlivě jsme hodnocení právě nálepkou z divokých devadesátek. Český development je přitom jedna z mála podnikatelských činností, které jsou zastoupeny z převážné většiny českým kapitálem. A toho si ta česká, poměrně hodně negativisticky založená společnost vůbec neváží, ale proč?! Češi neumí moc chválit, ale ani zapomenout nebo odpouštět. Přitom bychom měli být hrdí na to, co umíme.
Zdroj: PročNe