Kdyby mi tenkrát dali pozici nějakého ředitele, dodnes bych někde řediteloval, říká Marcel Soural na otázku, proč začal podnikat. Před pětadvaceti lety – jak říká, víc z naštvání než z puzení podnikatelského ducha – založil se dvěma partnery společnost Trigema. Toho ředitele mu totiž nedali. Od té doby má firma, v níž je nyní jediným vlastníkem, za sebou 1600 postavených a prodaných bytů, staví vědecké parky, mimo jiné vlastní lyžařský areál Monínec, vinařství na Moravě a věnuje se správě nemovitostí. Jeho firma sice není dominantním hráčem na trhu, přesto se Souralovi povedlo vybudovat silnou a na trhu etablovanou společnost. Kdyby ji prodal, což prý rozhodně nemá v úmyslu, stal by se miliardářem.
Bláznivé začátky
Jeho začátky mají přitom místy komický až absurdní nádech. Jako absolvent Fakulty stavební ČVUT nastoupil začátkem devadesátých let k Vodním stavbám a dostal za úkol výstavbu obří čističky odpadních vod v Mladé Boleslavi. Vše fungovalo ještě předrevolučním způsobem, kradlo se a ve všem byl chaos. „Měl jsem mimo jiné velkou partu zámečníků. Těžko organizovatelní lidé. A oni místo práce jako vedlejšák chovali vepře. Chodili po městě a sháněli zbytky z hospod, jednou za čas pořádali zabijačku,“ vzpomíná na svá mladá léta. Jako čerstvě vystudovaný idealista jim chov zakázal, za což sklidil nejen nenávist podřízených, ale i zvednuté obočí nadřízených.
Spolužák z vysoké školy, který měl kamarády v západním Německu, říkal: „Hele, mohli bychom tam jet pracovat jako dělníci. Oba jsme dali výpověď a nakonec byli jedni z prvních českých gastarbeiterů v Německu.“ Pracoval několik měsíců na lince v továrně na výrobu železobetonových stropních panelů.
Po návratu dál hledal svůj prostor ve stavebnictví. Mimo jiné se při dalším výjezdu do Německa naučil technologii výstavby z bílých tvárnic přesného zdění, což se mimochodem později stalo základem při jeho vlastním podnikání. Ještě předtím však pomáhal tento systém zavádět do Česka. Po nějakém čase dospěl do stadia, že chtěl vlastní odpovědnost. „Přišel jsem k českému vedení německé firmy, pro kterou jsem pracoval, a říkám: Založme společný podnik, vy dáte peníze, já know‑how. A oni řekli ne.“ Když byl takto odmítnut i na pozici ředitele továrny na stavební materiál, pustil se do podnikání.
Trigemu založil se dvěma kamarády v roce 1994. Vše bylo načasováno kvůli zakázce na výstavbu supermarketu v Liberci. V ní nakonec přes úvodní přísliby neuspěli. Ještě předtím si přitom pronajali kancelář v Praze, nakoupili nábytek z druhé ruky a za tři tisíce korun pořídili fax, aby mohli rozesílat nabídky.
Do podnikání přitom vstoupil bez finančního zázemí. Oba jeho rodiče byli učitelé, po nichž, jak nyní říká, zdědil poněkud poučovací způsob řízení lidí. „Já vložil do podnikání nějakých šedesát tisíc korun, to jsem měl našetřené a vydělané z Německa. A můj kolega tam vložil půlku sady lešení, tři vrtačky a dvě míchačky. Žádné kontakty, nic.“ Nakonec začali po pražském Břevnově roznášet letáky s nabídkou oprav plotů. Jak vzpomíná, přemluvit v době, kdy málokdo měl peníze, lidi k opravě plotu bylo úmorné.
Podnikání se však pomalu rozbíhalo, přicházely další zakázky. Firma začala stavět rodinné domy z pórobetonových cihel, německého know‑how. Svůj první dům s 32 byty, který je posunul na úroveň skutečného developera, postavili v polovině devadesátých let v Radotíně. Spolužák z fakulty Petr Doležal jim na něj poskytl pozemek. A protože neměli peníze na jeho splacení, dali mu část postavených bytů.
Metr čtvereční se tehdy prodával za 18 tisíc korun.
Zajímavostí bylo, že celý projekt postavili bez bankovního úvěru, jen ze záloh od klientů. Což se v blízké budoucnosti mělo kvůli zkrachovalému projektu společnosti H‑System ukázat jako značně riskantní. Nicméně Souralovi lidé věřili. I proto, že – jak říká – byl neustále na stavbě přítomen. „Manželka dává k dobru, že v devadesátých letech jezdily děti na výlety za tatínkem na stavbu,“ říká otec dcery a syna. Pravda také je – a to potvrzují i ostatní developeři, kteří v té době začínali –, že panoval obří převis poptávky nad nabídkou. Každý nový projekt byl velmi rychle rozprodán. Podobnou spoluprací, kdy dali část bytů za pozemek, pak postavili v Radotíně ještě jeden bytový dům.
Limitující tehdy bylo, že ještě nebyly pořádně nastaveny podmínky hypoték. Na tom se Soural osobně podílel při jednáních s Komerční bankou.
Skutečný development se však teprve rozvíjel. Firma mezitím dál stavěla rodinné domy, zateplovala, nakupovala pozemky. „Vždy jsme stavěli pro konkrétního investora, který měl stavební povolení.“
Zlatá léta
V současnosti pro Trigemu pracuje na 200 kmenových zaměstnanců, dalším asi čtyřem stovkám zajišťuje práci. Momentálně nabízí byty ve čtyřech bytových projektech. Podobně jako ostatní developeři se při vyhledávání vhodných míst často orientuje na okraj Prahy. Nicméně na její byty lze narazit třeba v Holešovicích či Nuslích.
Čím se Trigema chce profilovat, je chytré bydlení. Což vedle technologických parametrů bytů znamená i docházkovou vzdálenost k městské dopravě či důraz na ekologičnost a bezpečnost. Vlajkovou lodí a zároveň jedním z největších projektů je Smart v Nových Butovicích. Jde o celý areál, jehož součástí jsou dva bytové domy, které se skládají ze čtyř‑, šesti‑ či osmipodlažních nástaveb. Dominantou areálu se pak následně stala bizarně vypadající socha Davida Černého zvaná Trifot. „Projekt ještě není dokončen. Máme tam vymyšlenou ještě jednu ikonickou stavbu, kterou chceme to náměstí dotvořit. Když se mi podaří to prosadit, budu pyšný.“
Když přijde řeč na prosazování projektů, lze vysledovat v jinak pokerově klidném Souralově obličeji známky nelibosti. Je to snad jediná oblast, na které se shodnou všichni čeští developeři. Povolování výstavby v Česku se proměnilo v horor, v jehož důsledku je čím dál méně nových bytů, které jsou čím dál dražší. Situaci glosuje slovy: „Nejsme nepřátelé lidu. My stavíme pro lidi byty a uspokojujeme jejich základní potřebu. Nechte nás stavět a všichni budou spokojení. Jenže vy nás nenecháte stavět, takže čeho je málo, je drahé.“ Což je vidět i na výsledcích firmy. Přes mírné snížení tržeb měla Trigema za loňský rok rekordní EBITDA přes 220 milionů korun. Což je při současných cenách bytů přes sto tisíc korun za metr pochopitelné.
A co dál?
Sám Soural se už na stavbách obvykle nevyskytuje. „Vyvinul jsem se od rozpočtáře, přípraváře, stavbyvedoucího, vedoucího výroby či šéfa stavební firmy do pozice, že vymýšlím strategii, financování, vize.“
Do práce nicméně chodí každý den na osmou hodinu. „Ale už nemusím chodit o víkendu, to je dobrý.“ Ostatně ze svého domu na Vidouli to má do práce pět minut. „Mám rád, když jsou věci zoptimalizované. Nesnáším, když se někde plýtvá, a nejvíc, když se plýtvá mým časem. Moje nejvyšší hodnota nejsou peníze, ale čas.“
Jeho hlavní prací, tedy vedle boje s úřady o razítka, je vymýšlení nových vizí. „Baví mě vymýšlet nové věci. Nedovedu si představit, že bych šel do důchodu. Neumím si představit, že bych Trigemu prodal.“
Jednou z novinek je i změna v přístupu k bytovým domům. Některé si chce ponechat a provozovat. To dosud nedělal, byty prodával. „Teď třeba připravujeme bytový dům Invalidovna, který bude jako ležící postava se sochami Davida Černého. Chtěli bychom začít stavět v příštím roce a otočit to do nájemného bydlení. Je to oříšek, protože jsme si stavbu zkomplikovali designem, není to potom levné.“ Mezi další plány patří i výstavba nejvyšší budovy v Česku, samozřejmě v Praze, jejíž možné podoby se právě líhnou.
Když už není v práci, věnuje část svého času Monínci, oblíbenému zimnímu středisku. Ne však proto, že by byl vášnivým lyžařem. „Souvisí to s developmentem. My areály nekupujeme zaběhlé. Celé je vymyslíme, naprojektujeme, postavíme. A provozujeme. Baví mě ta první fáze, problémy s provozem už tolik ne.“ Nicméně Monínec využívá Trigema na Souralovy oblíbené firemní teambuildingy.
Nebo občas nasedne do svého vrtulníku Robinson R44 a zaletí na své vinařství ve Veselí nad Moravou. Víno, to už je na rozdíl od lyží osobní vášeň. A ten vrtulník za devět milionů korun? Víc než rozmařilost boháče je to nutnost. „Do Veselí nad Moravou jsou to čtyři hodiny po D1. Vrtulníkem jsem tam za hodinu dvacet,“ vysvětluje.
Soural má na rozdíl od některých kolegů developerů výtvarné sklony a zájem o detail. Říká se o něm, že je ještě větší „blázen“ než výstřední sochař David Černý, s nímž rád spolupracuje. Jejich společným dílem je i futuristická vinárna Cyberdog, nedávno otevřená v Nových Butovicích. Víno v ní nalévá a podává robotická ruka. Černý navrhl, Soural vybudoval.
Ve svých čtyřiapadesáti má ještě jednu soukromou vizi. Chce do šedesáti postavit tři ikonické budovy. „Zkusíme s Trigemou postavit to nejlepší a nejhezčí, co můžeme. Ty tři stavby už jsou reálné. Když se všechno podaří, budou do konce mé dekády stát. První je ta Invalidovna a druhé dvě neřeknu.“
Děti do ničeho nenutí
Souralova dcera dokončila právnickou fakultu v Praze, zaměření na stavební právo. „Musím poznamenat, že si to zvolila sama. Vždy jsem byl upozorňován ženou: Jestli je budeš drtit, že musí do firmy, tak si piš, že to neudělají,“ glosuje Soural svůj přístup k výchově. Syn studuje v Londýně, dodělává školu zaměřenou na, jak jinak, reality. Pak se chce vrátit do Česka. Trigema nyní zároveň rozjela svůj start‑up, který agreguje kompletní nabídku nových bytů v Česku. „Máme super data, obří datové kostky. A syn se o to začal víc starat. Zřídili jsme jim samostatnou kancelář, trochu jsme je separovali od Trigemy. A už tam pracuje asi šest ajťáků.“
Když je Soural požádán, aby vypíchl svou klíčovou vlastnost, říká: „Jsem klikař, zatím mám štěstí. To je potřeba, lidé, kteří vám budou říkat něco jiného, lžou. Štěstí je strašně důležité.“
Zdroj: Ekonom