Díky nezměrnému úsilí Marcela Sourala na jedné straně a trpělivosti a pochopení jeho manželky Veroniky na straně druhé se mohla společnost Trigema rozvíjet a zvládnout úspěšně prvních 25 let svého života. Jak se na uplynulé čtvrtstoletí oba dívají?
Trigema slaví letos čtvrtstoletí. V čem spočívá to, že je na trhu již tak dlouho?
Marcel Soural: Po pětadvacetiletém startupovém období jsme zakleklí v blocích na startovní čáře mezi nejlepšími firmami v rámci České republiky. Po 25 letech poctivé práce, dřiny, stresu, ale i radosti z úspěchu, z posouvání se kupředu a růstu chceme být užiteční v každém oboru naší činnosti. Chceme odvádět skvělou službu. Chceme tvořit, vymýšlet, připravovat, realizovat a těšit se z hezkých věcí. Jsme zvláštní živočišný druh v naší lokalitě. Jsme Trigemáci, skvělý tým s otevřenou a přátelskou komunikací. Mluvíme stejně o úspěších jako i o problémech, jsme odhodlaní, cílevědomí, disciplinovaní, ukáznění, přísní, houževnatí, systematičtí, zodpovědní. Dokážeme se bavit a být střelení, blázniví a milí. V tom všem podle mě spočívá duch a kouzlo celé Trigemy.
Rozjezd firmy ale určitě tak růžový nebyl...
Marcel Soural: Spolu s Jardou Zemanem a ještě jedním kamarádem bylo založení firmy bylo načasováno kvůli první zakázcekterou měla být stavba supermarketu v Liberci. Vše bylo nachystáno: maringotky, stroje, dělníci. A samozřejmě subdodavatelsky. Měli jsme tehdy pouze dva zaměstnance: Martina Faifra a Miloše Beera. Pronajali jsme si místnost v Hošťálkově ulici na Břevnově, v bazaru nakoupili starý nábytek, betonovou podlahu natřeli šedou barvou a za poslední peníze koupili fax. Dva dny před plánovaným zahájením a podpisem smlouvy však naše představy o bleskovém začátku podnikání vzaly za své. Vysněnou zakázku získala jiná firma. P. A tak jsme začali roznášet letáčky po Břevnově a nabízet opravy plotů v řádu tisíců korun. Byli tři. Nevzdávali jsme se ale.
Jak rodina vnímala období, kdy Trigema vznikala?
Veronika Souralová: V době, kdy se Trigema narodila, jsem byla na mateřské a starala jsem se hlavně o to, aby naše malá Natálka neměla hlad, byla přebalená, byla dostatečně dlouho venku a prospívala podle tabulek. Bojovala jsem se strachy, aby neonemocněla, abych něco nezanedbala. A tak jsem Marcelovy plány a jeho večerní vyprávění o podnikání poslouchala, byla ale u mne prostě až na druhém místě. Připadalo mi normální, že je přes den kdesi v práci a já se starám o domácnost a jsem maminka na plný úvazek. Když k nám do rodiny přibyl ještě Vítek, moc se toho nezměnilo, jen jsem čas rozdělila mezi děti dvě. Těch pár Trigemáků na začátku mi připadalo fajn, a protože jsem již prahla i po jiné společnosti než té dětské, začala jsem se s nimi ztotožňovat a pomalu přijímat tu záhadnou Trigemu do svého života.
Kdy došlo k pomyslnému zvratu, kdy jste se Trigema dostala od menších k větším zakázkám?
Marcel Soural: Kromě řízení realizace samotných staveb jsme stále sháněli nové zakázky. Nabídky se počítaly po nocích. Nestačilo nabízet pouze realizaci hrubých staveb rodinných domků z pórobetonu, které jsme se po úvodním rozjezdovém „plotovém“ období více věnovaly. Hledaly se jiné možnosti. Jedna z nich byla i první realizace opláštění průmyslové haly porobetonovými panely. A hala v Čakovicích se opravdu povedla. Byla to jediná realizace haly v tomto roce. Kromě staveb z pórobetonu reprezentovaných osmi rodinnými minidomky v Přezleticích, rodinným domem na Lochkově, v Kyšicích a v Nebušicích jsme vyhráli i výběrové řízení na projednávání, stavbu a připojování veřejných telefonních budek pro SPT Telecom v lokalitě Praha. Budky nám vydržely až do roku 1998. Klíčovým bodem pro další směřování firmy se ale stala jiná událost. Náš spolužák ze stavební fakulty Petr Doležal nám nabídl svůj pozemek v Praze Radotíně. Ten byl vhodný ke stavbě bytového domu. A tím začala výraznější expanze naší firmy.
Odrazilo se fungování Trigemy nějak i na vašem každodenním životě?
Veronika Souralová: Smířila jsem se s tím, že chodíme na rodinné procházky na stavbu. Užívali jsme si s dětmi dobrodružství na staveništích bytového domu v Radotíně, když tatínek bez jištění lezl s dělníky po střeše a my mu dole drželi palce, aby nespadl. Jezdili jsme na výzvědné mise okukovat konkurenční stavby, prozkoumávat stavební veletrhy a uznale poklepávat povedené omítky na fasádách domů. To bylo na začátku. Ale čas šel dál, Marcel ve svém úsilí nepolevoval, spíše naopak a to přinášelo ovoce. Začalo se mu dařit. Pochopila jsem po čase, že Trigemáci jsou opravdu jiný člověčí druh. V ten moment se ze mě stala taky Trigemačka.
Na co z té doby vzpomínáte nejraději?
Veronika Souralová: Do Trigemy jsem už patřila jako markeťačka a hlavně firemní fotografka, později vydavatelka časopisu OKO. Nastala zároveň éra teambuildingů. Těch extrémních zážitků, které jsme společně prožili! Protože jsem často byla i u plánování, tak jsem před každým teambuildingem probděla mnoho nocí. To přece nemůžu zvládnout, tak daleko na kole nedojedu, tu přehradu prostě neslaním, zabiju se. A vždycky jsem to společně s ostatními dala! To byl pocit! Absolutní splynutí s týmem, společná sounáležitost, do všeho jsme šli na krev, všichni chtěli vyhrát. Pro jeden bod pro družstvo bychom vraždili! Z akcí jsme se vraceli absolutně unavení, na pokraji vyčerpání, ale šťastní. Když jsem o tom nadšeně vykládala spolužákům z vysoké školy, dívali se mne s despektem a mysleli si, že jsem se zbláznila.
Jedním z dalších zlomových období byl bezpochyby rok 1998...
Marcel Soural: Stavba prvního bytového domu V Radotíně skončila a již v průběhu dokončovacích prací jsme pracovali na projektu druhého bytového domu. Bylo to o sto metrů dál v Nýřanské ulici. A protože jsme již byli „zkušení“ developeři, založili jsme společnost Trigema Real, která zahájila prodej projektu bytového domu Nýřanská. Firma i nadále stavěla vedle byťáku i rodinné domky a poprvé se vrhla i na zateplování fasád. Začali jsme od zateplování rodinných domů a v tomtéž roce zrealizovali i první velkou zateplovaní akci – zateplení paneláku v Ďáblicích. I v opláštění hal přišla naše pravá chvíle. Ve spolupráci s firmou Hebel jsme oplášťovali jednu halu za druhou. V Radotíně, Bělé, Tachově nebo Říčanech. V závěru roku 1998 jsme byli osloveni Centrem Paraple k dostavbě a rekonstrukci jejich nového sídla. Byla to výzva, které se držíme doteď. I když po dostavbě už jen v roli donátora na krytí nákladů jejich ušlechtilé činnosti.
Jedním z největších projektů byly poté už Roztoky?
Marcel Soural: V roce 2002 se nám podařilo přesvědčit roztocké zastupitelstvo o tom, že právě naše firma má být tou, která dokončí výstavbu tamního centrálního Tyršova náměstí. Ihned se spustila projektová příprava na polyfunkčních domech B1+B2+B3 a koncem roku jsme zde již kolaudovali é bytové domy v A1 a A2. Rekonstrukcím v té době dominovala stavba například vyhraná soutěž na ministerstvu zahraničních věcí na opravu pražských velvyslanectví a ambasád. Zahajovali jsme na Mexiku a pokračovali v Tróji. To byla rekonstrukce po letních povodních, kdy byla Praha a většina republiky zasažena sto a víceletou vodou. Roku 2003 byl mimo jiné ve znamení stavby tří bytových domů v Jinonicích. Ve stejném roce jsme založili i Trigemu Development. Postupně se z nás již čím dál více začali stávat developeři.
Kdy se stala Trigema holdingem?
Marcel Soural: O čtyři roky později. Trigema tehdy ovládala osm dceřiných společností vyprofilovaných vždy do jiného oboru podnikání. Změna byla dotažena transformací společnosti Trigema na akciovou společnost. Tempo růstu se stále zvyšovalo. Konsolidovaný obrat skupiny dosáhl v roce 2008 již bezmála 800 miliónů Kč. V tomto roce se zároveň jednotlivé činnosti skupiny vyprofilovaly do stavební činnosti, developerské činnosti a cestovního ruchu.
Postupně začala firma podporovat i takové projekty, jako je soutěž Czech Press Photo?
Veronika Souralová: Marcel vždy podporoval moje zájmy. Tím největším byla fotografie. Díky Olegovi Homolovi jsem se v roce 2004 potkala se soutěží Czech Press Photo a s její zakladatelkou Danielou Mrázkovou. Nejdřív jsem se soutěže aktivně účastnila jako fotografka, ale později jsem se stala členkou týmu a vedle práce pro marketing Trigemy jsem se stále více a více angažovala v organizaci soutěže a postupně se stala pravou rukou Daniely. Bylo logické, že jsem Marcela přesvědčila, aby se stal sponzorem jedné z kategorií fotografické soutěže a postupně se i osobně seznamoval se všemi lidmi okolo Czech Press Photo.
Jak došlo k tomu, že jste se stala šéfkou celého Czech Phota?
Veronika Souralová: Daniela Mrázková si často povzdychla, že nemládne a že by potřebovala nástupce. A já s Trigemou a Marcelem za zády jsem byla logickou a praktickou volbou. Stalo se a značka Czech Photo byla naše. Chtěli jsme ji ale posunout dál. Marcel v té době plánoval výstavbu bytového komplexu SMART a Daniele slíbil, že v něm vybuduje archiv pro fotografie z historie Czech Presss Photo, které potřebovaly důstojné místo k uložení. K tomu megalomansky, jak je jeho zvykem ve všech jeho činnostech, navrhl galerii s restaurací a velkorysý veřejný prostor s dominantou od výtvarníka Davida Černého. A tehdy se mi změnil život, neboť se nám do rodiny narodilo nové dítě: k Natálce, Vítkovi a Trigemě přibylo Czech Photo Centre. Musím říci, že s ním bylo daleko víc práce než s těmi předchozími. Alespoň pro mne. Opustila jsem všechny svoje aktivity a přátele a pracovala ve dne v noci, aby se všechny vize Czech Phota vyplnily. Pomáhal mi samozřejmě Marcel a výrazně i celý trigemácký marketing. Trigemáci ve vedení pro nás hledali další partnery a možné kontakty, protože projekt na podporu fotografie v takovém rozsahu potřeboval finance. Postupem času jsem vytvořila tým lidí a projekty, které vymýšlíme a realizujeme společně. Myslím, že výsledky jsou vidět. Kdo se o věc jen trochu zajímá, ví, že Czech Photo Centre je a bude spojené s Trigemou. Myslím, že Trigemě vůbec nedělá ostudu. Naopak. Jen silná společnost takto dokáže sponzorovat kulturu. A silnou společností Trigema je. Hlavně proto, že má Marcela, protože ten je její motor a žene ji urputně a bez přestání kupředu.
Foto: Nguyen Phuong Thao
