Vlastní dům i zahrada a blízkost lesa. Navíc nedaleko velkých měst, kam za dvacet či třicet minut dojedete pohodlně do práce, nakoupit či za kulturou! Takto ideálně popisují někteří realitní investoři bydlení v nových satelitních městečkách, která najdete okolo Prahy, Brna a některých dalších velkých domácích měst. Dříve byl o ně zájem obrovský, nyní už přeci jen trochu upadá, tvrdí ale někteří. Důvodem je především to, že je v době stavebního boomu developeři stavěli téměř kdekoliv. Tedy i v místech bez dostatečné občanské vybavenosti a dopravní obslužnosti. Často přitom doslova v polích.

PROBLÉMY POSTUPNĚ NARŮSTAJÍ

„Z paneláků utekli do jiných paneláků,“ řekne si člověk o lidech, kteří se do satelitů nastěhovali. Byly to enklávy bohatých, kteří tam získali nejen soukromí a klid, ale také pocit výlučnosti. Na takové bydlení zpočátku nikdo jiný neměl. Ovšem velmi brzy se ukázalo, že seskupení takových domů má někdy diskutabilní architektonickou hodnotu, navíc bez sociální a občanské vybavenosti, nejsou tím nejlepším, co si lze za peníze koupit.

A tak pokud bychom dnes bilancovali, nevyjdou z tohoto posuzování satelitní městečka právě nejlépe. A to jak v rovině lidské, tak i společenské. Problémy mají nejen mnozí obyvatelé, kteří v nich bydlí, ale také samotné obce, okolo nichž byly vystavěny.

Častou motivací pro stavbu těchto mnohočetných seskupení domů byl především pouze zisk. Vzít pozemek, jednoduše ho rozparcelovat na přibližně stejně velké, nebo spíše stejně malé kousky, a postavit na nich podobné či zcela stejné domy.

Satelity jsou jen jinou formou bydlení v panelácích. Roli hraje i to, že se do příměstských rezidencí stěhovaly především mladé rodiny s dětmi.

MÍSTŇÁCI VS. PŘESPOLNÍ

Rodinný sto metrů čtverečních velký domek a u něj 500 m2 rozlehlá zahrádka obývaná manželkou s dvěma dětmi. Manžel ráno sedne do auta a zmizí na celý den. Zpočátku to manželce vyhovuje. Ale jak děti rostou, problémů geometrickou řadou přibývá.

Do toho čím dál častěji vstupuje i další fenomén. Vztahy mezi starousedlíky a novými obyvateli nejsou všude zrovna ideální. Starousedlíci ztratili klid, protože v řadě obcí jezdí mnohem více aut. Ano, už i sem pronikly pravidelné dopravní ranní a odpolední špičky, které jsou typické pro některá větší města.

Noví obyvatelé bývají mnohdy rozčarováni. Například proto, že očekávali nadstandardní bydlení, netušili přitom ale, že obce jsou kvůli současnému systému přerozdělování daní mnohem chudší než Praha nebo jiná velká města a nejsou schopny přizpůsobit svou vybavenost a zlepšit podmínky vyššímu počtu obyvatel. K novým domům jsou sice obecní úřady povinny postavit cesty a chodníky nebo vybudovat sítě a veřejné osvětlení. Pro obec proto příchod „nových přespolních“ znamená mnohdy pouze povinnosti a výdaje a nikoliv příjmy.

Čtyřčlenná rodina potřebuje dva vozy, musí splácet hypotéku, kolem baráku je třeba každou chvíli něco koupit. Pak přijde problém, několik nebankovních půjček, první exekuce a rychlý prodej.

TUŽKU A KALKULAČKU DO RUKY

Prchnout z města do okolních vesnic jen kvůli nižším cenám pozemků se může ve finále i prodražit. Třeba pro deset rohlíků a mléko se mimo město nedostanete mnohdy jinak než autem. O školce, škole či práci ani nemluvě.

Z reklam, které vyzdvihují benefity nového bydlení, se na nás opakovaně hrnou následující typy frází: „výborná dopravní dostupnost do Prahy“, „pravidelné autobusové spojení s hlavním městem“. Jaká je však realita? Ve finále se mnohokrát pak ukáže, že autobusová zastávka sice v obci je, umístěna je ale 2 kilometry od domu. Nebo že to k zastávce sice tak daleko nemáte, poslední přeplněný autobus z města ale odjíždí už v 18 hodin a později se sem na vesnici nedostanete.

Že bude takové bydlení nakonec dražší, to tuší téměř každý. O kolik ale? Pojďme si vše zjednodušené propočítat na modelovém příkladu. Pořídil jsem bydlení 30 kilometrů od Prahy. Kdyby ke mně jezdil vhodný autobus, stála by jedna cesta do práce asi 40 korun. Cesta tam a zpět potom vyjde na 80 korun.

Veřejná doprava pro mě ale není bohužel ideálním řešením. Zastávku autobusu mám od domu 1,5 kilometru. Někdy bývá navíc problém dostat se do něho vůbec, protože bývá – zejména ráno – přeplněný. Jedinou možnost potom představuje automobil. Jinak hrozí, že nepřijedete do práce nebo na dohodnutou schůzku včas.

Pokud mám automobil střední třídy a jeden kilometr jízdy v kombinované spotřebě vyjde v průměru na 2,50 Kč, pak za 60kilometrovou cestu vydám 150 korun. Cesta autem se tak oproti jízdě autobusem prodraží zhruba o 70 korun.

Na první pohled nevypadají takové náklady dramaticky. O dost zajímavější je potom ale jejich rozpočítání do delšího časového horizontu. Po odečtení svátků a dovolených člověk za rok odpracuje 46 týdnů. To je 230 dnů, během nichž by se měl dostat taky do práce. Za jeden rok jen za cestování na trase domov-Praha a zpět tak zaplatím v případě autobusu 18 400 korun. Za stejnou jízdu autem bych musel vynaložit 34 500 korun.

Když tedy uvážíme, že si vlastní bydlení člověk pořizuje pro dlouhodobé usazení a na daném místě stráví 30 let svého produktivního života, dostáváme se u celkových nákladů určených jen na dopravu na částku 552 000 korun. U cestování autem je to dokonce více než milion korun. To vše bez započítání předpokládané inflace, která výslednou cenu s největší pravděpodobností dále navýší či výrazně rychlejší opotřebení samotného auta, které téměř každodenně používám.

„Čas strávený navíc v dopravě nás ale stojí ještě další peníze. Tím jsou náklady na volný čas. Podle některých se může jednat až o dvojnásobek toho, co jinak vyděláme v práci. Na tolik si mnozí svůj volný čas „cení“. Pokud tedy strávíme každodenně dojížděním o hodinu a půl déle, než kdybychom bydleli ve městě a pokud je naše čistá hodinová mzda ve výši 230 korun, pak náklady na volný čas nás vyjdou k tomu ještě na dalších 690 korun. Za týden je to už 3 450 a za měsíc dokonce 13 800 korun! Do vícenákladů spojených s touto koupí bychom měli započítat tedy také náklady obětované příležitosti v podobě ztráty volného času. Tím se suma navýší o necelých 5 miliónů korun!“

Shrnuto a podtrženo: Jestliže tedy někdo vidí za bydlením mimo Prahu především ušetřené peníze, měl by si pořádně spočítat, co za tento obnos opravdu dostane. Velmi snadno tak můžeme dojít totiž k tomu, že bydlení ve městě může být v konečném důsledku levnější. Navíc nedaleko zastávky autobusu, tramvaje, stanice metra a obchodů, pošty či lékárny.

DEVELOPERSKÉ PROJEKTY VE MĚSTECH

Peníze ušetřené na ceně bytu tedy ve finále nemusí představovat úsporu, pokud nezohledníme všechny podstatné faktory, které s tím souvisí. Cílem kvalitních a odpovědných developerů je přinášet lidem bydlení s nejlepším poměrem kvality a ceny. Do finanční dostupnosti se přitom nezapočítává jen pořizovací cena bytu, ale i následné provozní náklady, včetně výdajů na cestu z domu do práce a zpět.

Nejlepší zbraní proti rizikovým nákupům je dostatečná kupní síla a široká nabídka nového bydlení. Mnozí zájemci o bydlení již naštěstí dokážou rozeznat dobrý developerský projekt od špatného a chtějí proto také za své peníze logicky i kvalitní produkt. Stále platí, že trh je tím nejlepším nástrojem, jak dosáhnout kvalitnější a lepší výstavby.