Braník patří k těm pražským místům, která si na jedné straně zachovala svůj osobitý charakter, současně ale nabízí mnoho nového a inspirativního. Braník je synonymem pro svébytnou pražskou periferii s mixem mnohých malebných znaků čtvrti velkoměsta a maloměsta současně. Podobnými slovy charakterizuje výraznou pražskou čtvrť na břehu Vltavy snad každý průvodce.

Pivo v každém pivě

První asociace, která každému Čechovi vyskočí na jazyk ve spojení s Braníkem, je pivo. Nebýt „Piva v každém pivě“, byla by čtvrť pod skalami známá jen Pražanům a místním patriotům. Ano, patrioti, další synonymum, jenž je nutné tasit na stůl při popisu Braník.

Obyvatel Braníku je, vlastně musí být patriot, i když v něm bydlí krátkou chvíli. Ono mu ani nic jiného nezbude, tato vlastnost místních usedlíků je nakažlivá. Takový člověk se příslušností k této pražské čtvrti chlubí všude za jejími hranicemi. Uvnitř Braníku jsou však s chloubou obezřetní. Nikdo totiž netuší, jestli posluchač není náhodou patriotem o 14 dní déle a bylo by následně taktně i netaktně naznačeno, že spíš než o patriotisumus jde o naplavenismus…

A proč vlastně jméno Braník? Nebo spíše Bráník? O původ názvu místní nad pivem nejspíš spory nevedou, ale úplně jasno v tom také nemají. Zdrojů je několik a každý si původ Braníku vykládá trochu jiným způsobem. Historici tvrdí, že nejstarší písemná zmínka o místě nazývaném jako Branice pochází už z roku 1088. Jméno podle všeho pocházelo z natažených řetězů přes řeku, které chránily Vyšehrad tím, že bránily lodím v plutí dál po proudu. Škarohlídi rádi používají výklad, že zde místní brali clo od vorařů, kteří směřovali se dřevem do Prahy. Podle etymologů je „braník“ vrch, který byl opevněn a měl obranný charakter.

Hospodo nalejvej

To, o čem se spory nad pivem vedou, můžeme pouze odhadovat. Jistojistě je ale můžeme nezdvořile odposlouchávat. Ti nejzarytější údajně docházejí ke Kohoutovi nebo k Lístkovi (bar Kulovna). Jiní si zase oblíbili hospody U dvou kaštanů nebo Café Periferie.

Branické hospody jsou pamětí a duší tohoto venkova ve velkoměstě. Hospodou hospod, která Braník proslavila snad ještě více než samotné pivo byl hostinec Na staré kovárně v Branické ulici Ve dvoře.

Že nemáte tušení?

„Ve středu jsem na Kovárně, ve čtvrtek jsem na Kovárně, i v pátek jsem na Kovárně, v sobotu zas na Kovárně. Středa, čtvrtek, pátek, sobota a neděle, každej den jsem na Kovárně, na Kovárně v Bráníku.“

Kapela Tři sestry zde okolo poloviny 80. let minulého století vlastně vznikla. Její první deska se dokonce jmenuje „Na Kovárně to je nářez" a právě na Kovárně byl natočen první videoklip kapely. Bohužel se musela hospoda přesunout na Letnou a čerstvě na Žižkov. Ale zvuk Kovadlin z Braníku v ní zcela jistě zvoní dál.

Nebýt aktuálně problematické doby a nemožnosti pořádat hromadné akce, tak by se na konci května v A Parku u Ledáren pořádal open-air v souvislosti s oslavami 35 let Tří sester. Naštěstí je znám nový termín. O víkendu 11.–12. září si rozhodně udělejte čas. Line-up festivalu je branicky božský…

Šumný Vávrův Braník

Kapela Tři sestry ovšem není jedinou hlasitou stopou v českém uměleckém rybníku. Slyšeli jste někdy pojem český Hollywood? Samozřejmě bychom se o něm nezmiňovali, kdyby se nejednalo o spojitost s Braníkem. Filmové tvůrce Jana Svěráka, Ondřeje Trojana či Tomáše Vorla zná asi každý.

Vedle těchto osobností filmového života v Braníku nebo jeho sousedství žili nebo stále žijí malíř a kolážista Jiří Kolář, herec a režisér Milan Šteindler, básník Jiří Žáček, malíř a autor panoramatu Bitvy u Lipan Luděk Marold, dabingový režisér Tomáš Jančařík. Současný fotbalový reprezentant David Pavelka své první krůčky v kopačkách učinil v místním klubu ABC Braník. Pravděpodobně nejvýraznější veřejná osobnost, která zde žije od narození je pak architekt David Vávra.

Dílo Davida Vávry je tu silněji zakořeněno více, než jen jeho Šumná místa v archivu České televize. Věděli jste, že je autorem vyhlídkové plošiny situované v lesoparku Dobeška na vrcholu Branických skal? To, že stojí blízko kulturního centra Na Dobešce, domovské scény divadla Sklep, samozřejmě není náhoda. Kromě architektury je David Vávra ještě často spojován právě s kultem divadla Sklep. Ale o tom později.

Do třetice práce Davida Vávry. To se nachází jen pár desítek metrů vzdušnou čarou od Dobešky. Doufejme, že dnes již nikoho nepřekvapí rukopis a autorství přístavby symbolu Českobratrské církve evangelické. Kostelu, který leží na úpatí přírodní památky Branických skal.

SKLEP

Ještě na skok zpět ke kultuře. Druhá polovina dvacátého století zrodila nejeden pražský kult, který rychle přetekl na celorepublikovou úroveň. Na prknech Branického divadla začínal mladý mim Bolek Polívka. V 70. letech do Braníku přicestoval a našel azyl „génius a největší Čech“ Jára Cimrman. Téměř po dobu celé dekády považoval za svou domovskou scénu Branické divadlo. O jedné ze zakládajících kapelách českého pub rocku jsme již hovořili. A pak tu je taky ten Sklep…

Kdo by neznal tvorbu, ve které měli prsty Vávra, Šteindler, Vorel, Hanák, Trojan, Macháček, Holubová a další. Televizní tvorba je katapultovala mezi načančané české celebrity (to slovo ale k těmto jménům jaksi neladí). Oni se však velmi zřetelně vymezovali a tak trochu si z celého showbyznysu celou dobu utahovali. Pražská 5, Kouř, Česká soda nebo Kopytem sem, kopytem jsou filmy či televizní pořady, které se mohly dostat na obrazovky širšímu spektru diváků. Ne všichni je však pochopili nebo svérázný projev „sklepáků“ akceptovali.

Ten opravdický kult se ovšem celou dobu odehrával na prknech, která znamenají svět. Nejprve ve sklepě Vávrovy babičky, později pak na dlouhá léta ve zmiňované Dobešce. O popularitě kultu svědčí také fakt vytrvalosti. Soubor hraje z původních divadel Pražské pětky dodnes. Kdo v životě neviděl jediné vydání sklepovské Besídky, nemůže se považovat za fanouška divadla. A kdo v životě neslyšel o jediné historce o věhlasných večírcích této party, jako by nebyl…

2 mosty a stovky vil

Vraťme se ještě k otevřenému tématu architektury. Centrem Braníka je po dlouhá desetiletí Branická ulice, kde jsou hned dvě dominanty – Branické divadlo a Dominikánský dvůr. Z dalších zajímavých staveb vyjmenujme třeba Maroldovu vilu či nevyužívané Branické ledárny, které najdete u Vltavy.

Předchozí režim se na reliéfu Braníku podepsal poměrně drastickým způsobem. Kromě panelového sídliště Novodvorská, jež na Braník pozvolna navazuje, je tu pak několik velmi výrazných staveb. Nutno podotknout, že ne zcela líbivých. Přímo uprostřed Branické ulice se například tyčí obří panelový dům. Dále můžeme vyjmenovat dva mosty, dvě socialistické myšlenky s tak odlišnými osudy. Jeden, jak zbytečně vznikal, stejně zbytečným zůstal. Druhý, kterému dochází lhůta trvanlivosti a bez kterého si motorizovaný Pražan nedokáže představit cestu z jednoho břehu Vltavy na druhý.

Most mezi Braníkem a Malou Chuchlí je součástí železničního obchvatu pro nákladní dopravu. Jeho výstavba byla zahájena v roce 1949, i když plánován byl již od roku 1920. Stavěli jen z velké části doktoři a inženýři, a proto se mu říká také most inteligence. Most o celkové délce 910 metrů měl být dvoukolejný, ústil však do tunelu, jenž kvůli malé pevnosti skály dovoluje kolej jen jednu. Stavba skončila v roce 1955, zprovozněn byl ale až roku 1964. V roce zde 2015 proběhla oprava mostních oblouků a hydroizolace.

V 70. letech se začalo se stavbou dnes nejrozsáhlejšího mostního díla v Praze – Barrandovského mostu. Slavnostní otevření celého mostu se konalo 3. listopadu 1988 za účasti četných politických a vládních představitelů té doby. Most byl pojmenován po Antonínu Zápotockém, někdejším prezidentovi Československé republiky a čelním představiteli komunistické moci. Přejmenování na Barrandovský most schválila 24. ledna 1990 rada Národního výboru hlavního města Prahy.

A pak jsou tady stavby, které nemají tak podstatný vliv na branický vzhled, ale buď stojí za vidění nebo je jejich příběh hodný naší zmínky. Jeden z malých domů v ulici Na Dobešce 1 navrhl Jan Kaplický pro malíře Františka Dvořáka v roce 1966, který si jej svépomocí postavil. Z jeho prvotiny je podle odborníků znát spíše vliv meziválečného funkcionalismu. Pozemek této vily původně patřil otci Davida Vávry. Jeho vila stojí nedaleko odsud.

Dále zde najdeme vlastní vilu architektů Pragera a Loudy. Centrum současného tance neboli Státní taneční konzervatoř Duncan centre sídlí v domě s romantickým vchodem, dvorkem a proskleným sálem, kde v minulosti několik let sídlilo Divadlo Járy Cimrmana.

Zachraňte architekturu

Z vilové čtvrti shlížíte na zrestaurovaný Branický pivovar, postavený v novorenesančním a secesním architektonickém stylu. Byl postavený za pouhých 14 měsíců a první várka piva byla uvařena v roce 1900. Pivo se zde vařilo až do roku 2007, kdy tehdejší majitel přesunul výrobu do svého závodu na Smíchově a areál byl prodán nizozemské skupině ING, která v něm chtěla postavit byty. V současné době v areálu vaří pivo minipivovar Moucha, který se specializuje na spodně kvašená piva. V areálu je 13 budov, čtyři z nich jsou památkově chráněné.

Bývalý Dominikánský dvůr je barokní architektonická památka nacházející se v tak opěvované Branické ulici. Areál pochází ze 3. čtvrtiny 17. století. Z původních 4 křídel se do současnosti dochovaly tři včetně zvonice z roku 1761. Bohužel moderní osud dvora je velmi trnitý a stále bez šťastného konce. Možná mu však svítá zářivá budoucnost. Po poslední nenaplněné investiční myšlence vybudovat zde pivovar by se měl převést do majetku hlavního města, to by dvůr opravilo a následně by se sem nastěhovalo Waldorfské lyceum.

Dnes zanedbaný, v minulosti elegantní objekt, který se podobně jako Dominikánský dvůr aktuálně nesetkává se sympatiemi moderní doby, nepostrádá industriální charizma. Areál ve stylu geometrické secese byl dokončen v roce 1911, který navrhl architekt Josef Kovařovič, tvoří lednice původně propojená s řekou a dnes již neexistujícími lávkami a výtahy.

Součástí této kulturní památky je také dům správce, budovy bývalé strojovny, dílny, sklady a stáje. Stavba lednice je unikátní nejen architektonicky, ale i technicky – byla zde použita raná železobetonová konstrukce a důmyslný systém větrání a kanalizace. Provoz ledáren skončil v roce 1954.

Braník sobě

Další dominantou, nyní již přírodního charakteru, jsou zde bezpochyby branické skály. Jen malá část řidičů a spolujezdců si nevšimne této překrásné scenérie. Ještě menší část zná příběh ukrytý uvnitř skal. Pod branickými skalami se na sklonku druhé světové války razily štoly jako výrobní haly s velkým profilem, boční byly pro dopravu a pomocné práce. Ve všech štolách lze dosud nalézt pozůstatky po průmyslové drážce o rozchodu 600 mm, která svědčí o tom, že až do svého uzavření nebyla továrna nikdy uvedena do plného provozu. Z kusých svědectví vyplývá, že v podzemí krátce působila soustružnická dílna. Vyrábět se tu měly elektronky pro firmu Philips. Později bylo podzemí pravděpodobně využíváno také jako ledárna pro skladování ledu z Vltavy. Vstupy do podzemí jsou stále vidět. Temné kobky ovšem k návštěvě nelákají.

Místní příroda byla lákadlem po celou dobu historie. Obdivovat přitom šlo i památné stromy tyčící se ve veřejném prostoru 100 a více let. Častou destinací kombinující krásy přírody a aktivního odpočinku byla plovárna s přívozem Mlejnek. Bohužel však musela ustoupit později výstavbě Branického mostu. Místní sice přišli o plovárnu, o to více zatoužili po dalších sportech. Sportovci mohli utužit svaly v místní sokolovně. V roce 1914 byl pak založen fotbalový klub ABC Braník, který ovšem zpočátku kopané nehověl. Provozovaly se bendy hokej, lehká a těžká atletika, plavectví a šachy. Teprve o šest let později vyběhli na hřiště fotbalisté.

I v současnosti platí, že zábava v podobě hospodského setkávání, sportu nebo kulturních zážitků je záležitostí kolektivní. Právě lokální kolektivy v podobě sousedské výpomoci jsou jedním z kouzel spolčování a promítá se do každodenního života. Parta místních nadšenců a branických patriotů již šestým rokem pořádá neziskový festival BRANÍK sobě, který se koná vždy na začátku září v rámci Zažít město jinak. A Trigema je jedním z dlouhodobých a věrných partnerů nejen festivalu, ale tohoto překrásného kusu města na kraji širšího centra Prahy.