Palác Hvězda, Melantrich

Palác byl postaven během první světové války (1911–1913) architekty Bedřichem Bendelmayerem a Emilem Weichertem. „Je postaven ve stylu moderny. Autorem krásné výtvarné dekorace pod korunní římsou byl výtvarník Vratislav Mayer. Palácem původně procházela pasáž Hvězda s populárním kinem. Ta byla napojena na pasáž Rokoko sousedních Šupichových domů a pasáž Lucerna,“ vysvětluje doc. Ing. arch. Zdeněk Lukeš, kterého jsme požádali o několik jeho odborných postřehů.

O něco dříve byla postavena dvorní budova tiskárny, kterou navrhl Josef Vaňha. Melantrich bylo české nakladatelství a vydavatelství, působící od roku 1898, pod názvem Tiskařské družstvo Národně sociální strany. Název Melantrich neslo od roku 1910. Teprve potom zde vyrostl Palác Hvězda. V budově bývalo kino Čas s nonstop promítáním, později kino Hvězda, přístupné i z pasáže divadla Rokoko. Palác byl postaven pro potřeby České strany národně sociální a pyšní se bohatou historií. Je pojmenován podle významného českého renesančního nakladatele Jiřího Melantricha z Aventina.

Dílo Bedřicha Bendelmayera lze sledovat od historismu a secese přes modernu k modernímu klasicismu. Byl jedním z průkopníků pražské secesní školy. Měl ale blízko i ke stavebnictví. Krátce působil jako hlavní inženýr stavební firmy Quida Bělského, ale v roce 1904 byl po roztržce s ředitelem propuštěn. Na Václavském náměstí nepochází z pera tohoto architekta pouze již zmíněný Palác Hvězda. K jeho nejvýznamnějším realizacím patří průčelí hotelu Arcivévoda Štěpán z roku 1903 (dnes Grand Hotel Evropa).

Zajímavé je zmínit se o důvodech, proč právě z toho balkonu se vedly plamenné řeči, četly pamflety a zpívala hymna. Vždyť vlastně šlo o jeden ze tří tiskařských domů, které v té době na Václavském náměstí fungovaly. A o počtu dalších balkonů ani nemluvě. Jen pro připomenutí: V dolní části „Václaváku“ byla tiskárna Mír a redakce deníku Práce, nahoře byly Zemědělské noviny a v Melantrichu Svobodné slovo.

Lze sice diskutovat o tom, do jaké míry bylo Svobodné slovo svobodné, jisté však je, že zde byla spousta lidí, kteří měli vyhraněný postoj k režimu. Většinou se soustřeďovali kolem rubriky kultury, a navíc v korektorně seděli i chartisté. Do novin docházeli lidé, kteří nesměli publikovat – publikovali pod cizím jménem. Prolínala se tu šedá zóna s disentem. Umožňoval to fakt, že vydavatel, což byla Československá strana socialistická, byl v poněkud schizofrenní pozici. Samozřejmě že byla velice loajální a plnila zadané úkoly komunistické partaje, ale směrem dovnitř a směrem k redakci nechtěla vypadat, že si příliš zadává. A právě tato situace nahrála tomu, že redaktoři otevřeli dveře na balkon a vznikl prostor pro oslovení davů, kterými se po několik dní plnilo Václavské náměstí, mávalo se transparenty a cinkalo klíči.

Před jedenácti roky se prodej Melatrichu stal třetí největší realitní transakcí roku. Nemovitostní fond České spořitelny tehdy koupil dům od společnosti La Salle za 40 milionů eur (asi 985 milionů korun).

Dvanáctipodlažní budova byla v letech 2003–2004 kompletně zrekonstruována a kromě maloobchodních a kancelářských prostor nabízí 60 rezidenčních bytů a 36 parkovacích míst. Největším nájemcem budovy je v současné době nadnárodní maloobchodní řetězec Marks & Spencer.

Palác Hvězda je důkazem úspěšné konverze z průmyslového účelu směrem k něčemu, co bychom na Václavském náměstí rádi viděli i u ostatních budov.

Činoherní klub – Spolkový dům Ve Smečkách

Spolkový dům Ve Smečkách byl postaven v letech 1931–1933 Stavebním družstvem Ženského klubu českého na základě rozhodnutí ze dne 16. března 1928. Projekt roku 1929 vypracovala architektka Milada Petříková-Pavlíková pro klub zdarma a realizovala Stavební firma Václav Nekvasil.

„Dům byl postaven ve stylu konstruktivismu a původně zde sídlil Dámský klub. První česká architektka Milada Petříková-Pavlíková byla průkopnicí staveb, určených pro ženy a dívky,“ říká doc. Ing. arch. Zdeněk Lukeš.

Pozornost si zaslouží i vybavení Ženského klubu českého v Praze Ve Smečkách 26. Koncepce spolkového domu byla skutečně velkorysá: klubovny, sál (ve kterém se dnes konají představení Činoherního klubu), knihovna, restaurace a zejména ubytování. Finance na něj získalo družstvo ze sbírek pořádaných mezi českými ženami a rovněž i z půjčky u Úrazové pojišťovny. Tuto půjčku pak splácelo z činnosti klubu. Samotný klub byl založen již 10. září 1902. Po roce 1948 byla jeho činnost zastavena a o rok později byl klub zrušen. Roku 1952 se budova dostala pod národní správu a roku 1955 přešla do majetku Československého státu. Činnost Ženského klubu českého byla obnovena 22. srpna 1990. Snaha získat budovu zpět nebyla úspěšná. Ostatně spolkům se majetek v restitucích nevracel.“

Zajímavá je i osobnost první dámy české architektury. Petříková-Pavlíková získala vysokoškolské vzdělání přesto, že za Rakouska- Uherska ženy nesměly studovat technické obory. Měla velké štěstí, že pocházela z velmi progresivní rodiny. Její tatínek byl lékař a rodina nesmírně podporovala studium a vzdělanost žen. Začala tajně studovat už v roce 1914 na pražské technice. Musela však sedět bokem, aby nerozptylovala muže od studia.

Z pohledu listopadových událostí je však důležitý Činoherní klub. Ten vznikl v roce 1965 jako součást Státního divadelního studia, které založil a vedl Miloš Hercík. U zrodu Činoherního klubu stáli dva bývalí spolužáci z pražské Divadelní fakulty Akademie múzických umění – režisér Ladislav Smoček a dramaturg Jaroslav Vostrý, který se také stal prvním uměleckým šéfem.

V neděli 19. listopadu 1989 bylo v Činoherním klubu v ulici Ve Smečkách založeno Občanské fórum. Sešli se tu představitelé disentu se zástupci uměleckých a vědeckých profesí. Populární komorní divadelní scéna, kde měl Havel řadu přátel (a pro kterou v roce 1972 dokonce napsal na motivy Johna Gaye Žebráckou operu, jež však už nesměla být uvedena), se přidala ke studentské stávce.

Dnes je dům v majetku MČ Praha 1. Je zde v nájmu divadlo a pod městem funguje ubytovna pro krátkodobé a nouzové potřeby.

Dům Václava Havla

S trochou nadsázky bychom mohli parafrázovat: Postavili to jako činžovní dům, byl to činžovní dům a dnes slouží jako činžovní dům. Nebýt zde trvalé adresy Václava Havla, určitě bychom o něm nepsali. Ale přesto jde o pěkný důkaz hodnotné secesní architektury, příklad rané inspirace arch. perretovského typu s odlehčenou skeletovou prosklenou konstrukcí s kultivovanou architektonickou kompozicí blízkou architektuře Lucerny. Původně se nábřeží jmenovalo Podskalské a několikrát ještě změnilo svůj název, než získalo ten současný. Hrdě nese jméno slavného českého politika, ekonoma a prvního československého ministra financí.

„Dům vystavěl stavitel Vácslav Havel (pozn. redakce - děd prezidenta Václava Havla), ale není vyloučena ani tvůrčí účast architekta Osvalda Polívky, který s Havlem spolupracoval na projektech jeho domu v Resslově ulici (ten byl později zničen během amerického náletu) nebo dvou činžáků v Haštalské ulici. Dům U Dvou tisíc (název podle popisného čísla) má o kus dál na nábřeží ještě své dvojče. Za války byl dům těžce poničen a uvažovalo se o jeho zbourání. Po apelu předních českých architektů, kteří poukazovali na jeho architektonické hodnoty, byl však opraven,“ vysvětluje doc. Ing. arch. Zdeněk Lukeš.

Tento dům dostavěl Havel roce 1905 a rodina Havlových se přestěhovala do prostorného bytu ve 3. patře, kde Vácslav Havel i pracoval a kde s přestávkami členové rodiny bydlí stále. Bydlel tam i budoucí prezident Václav Havel a následně i jeho bratr Ivan Havel, který zemřel 25. dubna roku 2021.

Půdorysné řešení Havlových domů bylo ve srovnání s jinými soudobými činžovními domy atypické a velmi moderní, podobalo se spíše dispozicím rodinných domů. V každém patře se nacházel jeden velkoryse navržený byt s ústřední halou a pokoji rozloženými po jejím obvodu. Maximální prosvětlení všech prostor umožnil půdorys při dvorním průčelí protažený o výrazný rizalit s balkony. V dispozici směrem do dvora byla vložena kuchyň, pokoj pro služku a další utilitární prostory včetně schodiště. Oproti tomu převážná většina soudobých nájemních domů měla třítraktovou dispozici s předsíní a hygienickými prostorami ve střední části.

V bytě Václava Havla se vlastně zrodilo celé Občanské fórum. Disident Jan Urban vzpomíná: „Ráno jsme se sešli u Havla, kde už byl Saša Vondra, a tam se „upeklo“ Občanské fórum. Já jsem navrhl fórum, Václav k tomu přidal Občanské, udělali jsme rozhovor pro BBC, dole estébáci, ale už nás nezabásli.“ Václav Havel už měl, podobně jako když stál u Charty 77, sepsané provolání.

Alexandr Vondra (jeden z tehdejších účastníků) popsal, s jakou představou Občanské fórum zakládali: „Idea byla pokusit se postavit reprezentativní skupinu lidí různých názorových proudů, věkových skupin a profesních zaměření. A zároveň sezvat velké množství lidí na nějaké místo a tam dát dohromady prohlášení, které by za ně ručilo, a nechat si to tam odhlasovat s tím, že to tedy bude ta entita, která začne vyjednávat s mocí, aby byly co nejdřív volby a lidi si mohli zvolit svoji reprezentaci.“

Laterna magika, Palác Adria

Místo, na kterém dnes stojí obchodní a kancelářský Palác Adria, má velmi starou historii. Ve 12. století patřil pozemek vyšehradské kapitule. Stavební činnost na něm nastala až počátkem druhé poloviny 14. století. Stávaly tu domy, které v průběhu času měnily své názvy i majitele. Objekt má železobetonový skelet s výplňovým cihelným zdivem, osm nadzemních a tři podzemní podlaží. Fasáda je velmi výrazně architektonicky členěna. Horní patra jsou ztvárněna v podobě mohutných věží s cimbuřím, čímž připomínají italské renesanční paláce a zároveň jakoby pevnostní objekt. Le Corbusier označil budovu jako „masivní stavbu asyrského charakteru“.

Palác Adria, který je dnes v majetku hl. města Prahy je významnou kulturní památkou moderní architektury. Rovněž byl poměrně často restaurován.

V r. 1946 spravovala objekt pojišťovna Slavie, od r. 1957 zde byl Filmový klub, od r. 1959 v patře sídlil Ústav lékařské kosmetiky. V letech 1958–59 byl upraven kinosál pro studijní scénu Národního divadla Laternu magiku (architekti František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný), po ní následovalo Divadlo Za branou Otomara Krejči. V letech 1996–98 byl palác celkově rekonstruován. Při rekonstrukci byly, bohužel, nahrazeny původní paternosterové výtahy soudobými, také snížení stropů pro vedení technických rozvodů a některé další kroky paláci neprospěly. Zvláštním postupem však byla opravena a vyčištěna unikátní fasáda, opraveny a zrekonstruovány všechny plastické prvky včetně monumentálního Štursova sousoší, které bylo v havarijním stavu. Po rekonstrukci (autorem architektonického řešení byl Jiří Jiroutek) má palác Adria v současnosti 5 000 m2 kancelářských a 2 000 m2 obchodních ploch a 1 500 m2 restauračních provozů.

A proč zde podrobně píšeme o Paláci Adria a Laterně magice? Je to prosté: Novým centrem OF se nakonec stal prostor divadla Laterna magika v podzemí paláce. Pamětníci uvádějí, že především myšlenky vznikly v místní kuřárně za oblaků neproniknutelného kouře.

Právě odsud se režírovaly události prvních revolučních dní, sem se sjela světová média, aby informovala o pádu komunistického režimu v další ze zemí střední Evropy a o probíhající sametové revoluci. Jedním z důležitých aktérů byl tehdejší reportér Mladého světa Michal Horáček, kterému se spolu s rockerem Michaelem Kocábem v rámci jejich iniciativy nazvané Most podařilo dostat za jednací stůl tehdejšího komunistického předsedu vlády Ladislava Adamce i vůdce československého disentu Václava Havla.

Michal Horáček říká: „Ta Laterna magika – to bylo ono. Sem chodili všichni ti slavní reportéři z celého světa, sem vtrhli s tím vybavením, co tady nikdo vůbec neznal a my na to koukali úplně vyděšeně. Byl tady Tom Brokaw, Dan Rather – takoví ti hvězdní reportéři amerických televizních sítí CBS a NBC. Také si pamatuji na mladičkou Christiane Amanpourovou. Tady se to všechno událo.“

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy

„Jde o moderní klasicismus. Zajímavé je, že Josef Sakař již dříve vybudoval v neoklasicistním stylu novou budovu Filozofické fakulty nedaleko odtud v ulici 17. listopadu – kousek za Rudolfinem. To však šlo pouze o provizorní řešení. Ta definitivní stavba vznikla až na dnešním Palachově náměstí,“ říká doc. Ing. arch. Zdeněk Lukeš.

Josef Sakař (7. 12. 1856 – 15. 1. 1936) patří dnes k téměř zapomenutým architektům, ale na přelomu 19. a 20. století se řadil k respektovaným osobnostem české architektury. Pod vlivem svého učitele arch. Josefa Zítka se v počátcích orientoval na novorenesanci.

Budova Filozofické fakulty byla postavena v letech 1924–1929 a slavnostně otevřena 1. listopadu 1930. Její potřeba bylo obrovská, ale jak to u veřejných staveb bývá, samotná realizace se dlouho odkládala. Vždyť pozemek byl zakoupen již v roce 1908. Místo, které bylo pro novostavbu Filozofické fakulty zvoleno, patří z urbanistického hlediska k nejvýznamnějším v Praze. Úlohou budovy bylo vypointovat náměstí, na kterém od počátku osmdesátých let 19. století stála budova Rudolfina a Vysoké školy uměleckoprůmyslové, a stát se protiváhou panoramatu Pražského hradu.

Hlavní budova Filozofické fakulty byla vybudována jako součást plánovaného nového univerzitního kampusu, který byl však realizován jen zčásti (dalším dokladem jen částečně realizovaného plánu je nedaleko stojící budova Právnické fakulty UK). Kvůli těmto záměrům byla také zredukována plocha židovského hřbitova, který se dnes nachází v těsném sousedství budovy. Od doby svého vzniku prošla budova jen několika méně významnými stavebními úpravami (dobudování dalšího patra, centrální fakultní knihovna), které její celkový vzhled při pohledu zvnějšku nijak zásadně neovlivnily.

Právě na Filozofické fakultě bylo i první studentské fórum, další pak pořádaly umělecké školy v pražské městské knihovně. Radikalizace studentů odstartovala již v průběhu roku 1989. Studenti začali diskutovat a vydávat své časopisy. Nejprve pod hlavičkou SSM a postupně i samostatně. S trochou nadsázky lze říci, že již tehdy se formovaly skupiny, které po 17. listopadu vytvořily základní buňky pro stávkové výbory na jednotlivých fakultách Karlovy univerzity.

Stěhování do „Špalíčku“

Již v prosinci 1989 se štáb Občanského fóra odstěhoval z podzemí divadla Laterna magika do budovy „Špalíčku“ (Jungmannovo nám. 771/9) na druhém konci Jungmannova náměstí, kterou OF přidělily úřady. Trochu bych se obával používat slovo „Špalíček“, protože to je dost nepřesné. Toho výrazu se totiž používá pro komplex budov na ulici 28. října a Jungmannova náměstí. Dnes se v budově nachází Oddělení Můstek Policie ČR.

Dům postavil v letech 1884–1886 František Buldra v neorenesančním stylu, český architekt, stavitel a hoteliér. Za svou architektonickou kariéru vypracoval řadu novorenesančních, novogotických, později pak secesních návrhů staveb na území Čech, především pak v Praze. Ostatně postavil ve „Špalíčku“ ještě další dva domy.

Dům s adresou Jungmannovo náměstí č. 9 se však zároveň stal i derniérou pro Občanské fórum. Již v průběhu samotného listopadu docházelo k napětí mezi OF a některými stávkujícími studenty, kteří měli pocit, že si OF až příliš přivlastňuje roli jediného mluvčího tehdejších politických změn. Postoje studentů byly v mnohém radikálnější. K otevřenému konfliktu však během stávky ještě nedošlo. Přesto existovala dvě centra: Koordinační centrum OF (ve Špálově galerii a koordinační centrum studentských stávkových výborů (v Divadle Disk).

Teprve na přelomu let 1989 a 1990 se Občanské fórum proměnilo ve skutečné politické hnutí a v červnu 1990 vyhrálo volby. O rok později se OF rozpadlo na tři subjekty: Občanské hnutí (OH), Občanskou demokratickou stranu (ODS) a Občanskou demokratickou alianci (ODA). ODS se odstěhovala do Sněmovní ulice a OH až do dalších neúspěšných voleb zůstala ve „Špalíčku“. To je však již úplně jiná historie.