Naproti galerii MeetFactory na pražském Smíchově se nyní otevřelo v budově někdejšího lihovaru Musoleum, kde najdete práce Davida Černého za uplynulých více než třicet let. Přesněji hlavně ateliérová díla, která se do šestipodlažního jedinečného prostoru vešla. Na ta větší můžete narážet po celé Praze i v některých světových metropolích.

Co tu člověk nenajde?

Nesnáším, když přijde člověk na výstavu, uprostřed sálu leží hromádky rozštípaného dříví a k tomu je pětistránkový text, kde se vysvětluje, že to není hromádka rozštípaného dříví, ale že to je artefakt zkombinovaný ze dřeva amazonského pralesa a ruské tajgy. Konkrétně ze špejlí, které používají brazilští indiáni k tomu, že si s nimi vytahují červy z prdele, a ze špejlí, co se našly v žaludku sibiřského mamuta. A celé to vypadá jako ohniště, které symbolizuje globální oteplování a nutnost bránit se tomu, aby kapitalisti ničili zeměkouli. A to se dozvíte na těch pěti stránkách. Tak tohle tu nemám.

A co ano?

Je to průřez mojí ateliérovou tvorbou a mým životem. Vlastně to, co jsem povytvářel ve volných chvilkách. Budou tady i nějaké dosud nevystavené modely a návrhy našeho architektonického studia. Dohromady tu je tak pět set věcí. Nejstarší je soubor portrétů někdy z konce osmdesátých let. Jo, je to dlouhá doba.

„Za čtrnáct dní je mi třicet a pokládám si otázku, co bude dál, docela jako zvostra. Protože vidím nějaký lidi, kterým je těch padesát šedesát, a říkám si: ,Kteří z nich dělají ještě něco, co je rozumný?‘ Jo?“ Víte, kdo to řekl?

No já… Taky je to pravda.

Dnes je vám těch padesát šedesát.

Taky už jsem korporátní umělec. V nějakém článku mě teď popsali jako kdysi provokativního umělce, pracujícího dnes s developery.

Kam zmizela ta provokace?

Nikdy jsem o sobě neříkal, že jsem provokativní umělec. Nikdy! Tohle je další nálepka. Nemůžou říct prostě sochař? A teď partička levičáckých čuráků vymyslela další nálepku korporátní umělec. A jestli jim tam provokativnost chybí, tak ať si ji tam vymyslej.

To se stalo nedávno v souvislosti s obrovitou sochou nespoutané bohyně Lilith v Karlíně.

Víte, proč jsem kvůli tomu Karlínu vytočil hromadu lidí? To je úplně kuriózní! Jedni jsou nasraní kvůli tomu, že to je ženská a že má moc velký kozy. A co jsem tím jako chtěl říct? Takže to je špatně. Ale kdyby to byl chlap, bude vytočená zase druhá půlka, že to je projev maskulinity. A většina běsní prostě jen proto, že ta socha má sedmadvacet metrů. Kdyby měla jen deset metrů, pak zase řeknou, že to je nuda.

A co jste tím chtěl říct?

Chtěl jsem udělat jednu pěknou ženskou, která drží svým ženstvím ten barák, což je přece úplně super. Ještě mi vyčítali, že jsem jen něco přilepil k architektuře. Jenže vtip je v tom, že jsem vymýšlel samozřejmě i ten barák zvaný Fragment. Jsem jeho spoluarchitekt. Vymyslel jsem celý koncept, který spočívá v tom, že ten dům je při pohledu shora ležící figura bez rukou, kterou jiné postavy podpírají, a to včetně té obrovské ženy. A odkazuje na nedalekou Invalidovnu, kde leželi vojáci zmrzačení válkou.

Do jaké míry musí váš projekt ustupovat investorovi?

Celý je to můj šílenej nápad a investor spíš podlehl mému tlaku, takže Fragment se nakonec nedá vůbec nazvat investicí. Ten dům se nikdy nemůže prodat. Zůstává v portfoliu investora, protože vyšel finančně natolik vysoko, že je naprosto mimo úvahy o tom, že by si tam někdo kupoval byty. Investor se drbal na hlavě, ale nakonec si řekl, že to je sice finančně úplně mimo, ale bude to hezký. Je to tedy úplně opačně, než o tom všichni ti kritici píšou. Jenže je zbytečný jim to vysvětlovat, protože nevěří, že někdo něco udělá zadarmo. A že jsou lidi, kteří chtějí dělat věci jen kvůli tomu, že jsou prostě pěkný.

Zadarmo?

Jistě. Za posledních deset let jsem prakticky všechny věci v Praze dělal bez honorářů. Všechny, co v Praze vidíte, jsou kromě hlavy Kafky u Národní třídy a Zadků, které jsou v galerii Futura, moje. Za ně jsem fakt neměl žádný honorář, což nikdo nechápe. Já si prostě v téhle zemi nevydělávám. Já si vydělávám venku.

Ve vašich Zadcích, což jsou dvě skulptury, do jejichž zadnic jde strčit hlavu, je video, kde postavy s tvářemi tehdejšího prezidenta Klause a ředitele Národní galerie Knížáka krmí jedna druhou kaší. Byla to reakce na tehdejší politickou situaci a jejich blízkost. Může to ale někomu říct něco dneska?

Určitě jo, zrovna prdel s Klausem a Knížákem teď budu vystavovat v Mexiku. Je to obecně o servilitě ze strany jedné a feedingu ze strany druhé. A o rozdělování si moci. Pořád to funguje.

Je něco, co vzniklo takhle z naštvání a co nemáte s odstupem rád?

Časově ukotveným věcem jsem se spíš vyhýbal. Ale spoustukrát mi to ujelo a některé věci jsou hodně situační. Ty nemám moc rád. Nesnášel jsem svázaného Saddáma naloženého v lihu. Vznikl narychlo jako reakce na aktuální situaci, kdy byl chycený Saddám, a navíc odkazuje na Žraloka Damiena Hirsta, který plave ve formaldehydu. Nic víc. A stejně to pak projelo půl světa, i když to byl vtip na jeden týden. Fakt jsem ho neměl rád, ale naštěstí zmizel, protože se prodal do muzea v Barceloně.

Proč takové věci děláte, když víte, že je nebudete milovat?

Vždycky už nevydržím přetlak a nasrání někde vystříkne. Věci mimo čas mám samozřejmě radši.

Co konkrétně?

To je složitý… Deset let jsem neviděl svoje červený reprobedny. Nikdy takhle vedle sebe, jako je máme tady. Ty jsou skvělý!

Má člověk ještě energii vymýšlet nové a nové věci?

Víte, co je nejlepší inspirace? Deadline. A to vůbec není vtip. Občas nějaký to nasrání, ale datum, kdy něco odevzdat, bylo vždycky rozhodující. Už tráboš na nohách měl v roce 1990 deadline. Zavolali mi tehdy, že chtějí za čtrnáct dní na výstavu Pražské dvorky nějakou moji sochu. Říkal jsem, že se asi posrali, a za čtrnáct dní to tam bylo.

Vždycky to tam bylo?

Jo, já funguju vyloženě na deadliny. Ovšem jestli je to otázka na to, které věci jsem kvůli rychlosti podělal, tak se o tom můžeme pobavit, ale pochopitelně je neprozradím. Nic nikdy není dokonalý. Můžeme tady chodit a budu vám ukazovat na každém metru, co je kde blbě. Někdy něco vymyslíte, nakonec zjistíte, že to je úplně mimo, ale za dva roky děláte na něčem naprosto jiným a ta stará věc tam zapadne dokonale.

Jedna z nejstarších věcí je tu právě ikonický trabant na nohách nazvaný Quo vadis.

Tráboše jsme uplácali s Tomášem Pospiszylem na zahradě fakt za týden. Šlo o výstavu na jedno odpoledne. A dnes je z toho symbol sloučení východního a západního Německa a je to odlité ve dvou kusech v bronzu. Tady mám ovšem původní originál. Na tráboše jsem si musel jít půjčit od otce, který mi tehdy dal deset táců na svářeče, barvu a laminát. Po měsíci mi zavolali z německé ambasády, že to chtějí koupit, a vyšpulili za to tenkrát neuvěřitelných dvě stě táců, což byl pro mě ve dvaceti letech balík. Pak jsem za ty peníze udělal výstavu, na kterou jsem si ještě musel dopůjčovávat.

Dnes je z vás ten bohatý korporátní umělec. Nepřál jste si to tak vlastně? Už manifest vaší umělecké skupiny Úchvatní z 80. let hovoří o tom, že umělec by měl být symbolem blahobytu.

Vůbec nevím, proč by měl být umělec chudej. Je to navíc nesmysl. Třeba Matyáš Bernard Braun měl už v 18. století na Karláku dílnu, kde živil asi třicet lidí. To je přece úplná pitomost, tyhle nálepky. Jasně, nějaký prachy mi posledních pár let zbývají, ale to je spíš daný objemem práce, kterou dělám, než že by mě někdo přeplácel. Když děláte hodně velké sochy se značným rozpočtem, máte sice menší procento zisku, ale vzhledem k velkému objemu prostředků jsou z toho v absolutních číslech větší peníze.

A jsou nějaké nápady, které vám přišly úžasné, ale prostě na ně prostředky sehnat nejdou?

To se mi stalo asi tak milionkrát. Jsou ale věci, které mám v hlavě furt, a třeba je jednou udělám. Kdysi se mi povedlo z návrhů realizovat asi dvacet procent, dnes je to třeba půl na půl.

Je tady v muzeu vidět, jak a kam jste se posunul za ty tři dekády?

Asi tu je vidět posun v technologiích, ale jinak jsem zastydlej, námětově to moc velký rozdíl nebude. Mám rád, jak ty věci vznikají, že jsou hmotný, že jsou vidět a že je za tím vidět ta práce.

S věkem a proslulostí nápaditost neklesá?

Tak je jasný, že požadavků a zakázek je víc. Prostě se musíte naučit říct: „Díky, ale do toho nejdu.“ Anebo za pár let. Když někdo přijde, že chce něco udělat na náměstí, potřebuju vědět budget – a rozpočet je absolutně nejdůležitější –, pak místo a souvislosti, kde bude moje socha stát, a potom deadline. To jsou základní tři parametry, bez nichž nejde pracovat. Pak následuje škrabání se za uchem a vymýšlení, které probíhá tak, že jedu z ateliéru na kole a padá to na mě. Anebo když mě vzbudí kopanec do držky od dcery, která mi zalehne obličej, já se dusím, což je přesně chvíle, kdy se vzbudím ve čtyři ráno a kdy mi chodí nápady. Jen poslední čtyři měsíce jsem místo toho přemýšlel, co je potřeba zařídit při instalacích věcí do muzea. Tu dobu jsem nebyl vůbec doma a rok a půl staré dítě začalo říkat telefonu tatínek, protože mě jinde nevidělo.

Je vám jasné, že se bude říkat „je mu teprv pětapadesát – a už má mauzoleum“?

Musoleum! Pražská umělecká scéna mě má pekelně ráda, takže je mi jasné, že tomu stejně budou říkat mauzoleum. Asi před sedmi lety jsem byl tlačený k tomu, abych udělal nějakou velkou soubornou výstavu svých galerijních věcí. Měla se pořádat v Národní galerii, dokonce na dvou místech, ale padlo to.

Proč?

Protože domlouvat se s libovolnou státní institucí je peklo. Zvlášť když je to moloch typu Národní galerie, kde se pořád mění ředitelé. Ta instituce je naprosto bizarní a já jsem si řekl, že se státními institucemi nechci nic mít. Nechci, vůbec, konec! A jsem spokojenej jako korporátní umělec. Je to to nejlepší, co se vám může stát. Platí vám soukromníci, takže nespotřebovávám peníze daňových poplatníků. A mně je odporný, jak tu všichni umělci z našich daní tyjou. A mě pak označují za korporátního. Vždycky jsem nenáviděl komunismus a socialismus, nesnáším kolektivní zodpovědnosti a rozdělování viny mezi všechny. Ne, vždycky je za vším nakonec jednotlivec.

Jste evidentně doživotní solitér.

Jednoznačně. Jsem kapitalistický individualista. Říká se, že vždycky se nejlíp nakupuje, když ty peníze nejsou tvoje. Tak já to mám přesně naopak. Vždycky jsem byl nucený si na své věci vydělávat. A vždycky sám. Naučil jsem se počítat, a hlavně jsem přesvědčený, že zodpovědnost má být daleko víc na jednotlivci než ji rozblívat do většiny.

Má stát podporovat umění?

To je velmi zásadní otázka. Mě nepodporuje a nikdy jsem ho o to nežádal. A vlastně jsem rád, že jsem se od vystavování ve státních institucích odpoutal. V USA taky stát nepodporuje umění, platí se ze soukromých peněz. Na druhou stranu je tam společnost natolik vyspělá, že pakliže někdo vydělá určité kvantum peněz, automaticky nějakou část na umění daruje. Amerika nemá ministerstvo kultury a mně to tak přijde správnější. Jakmile začne peníze rozdělovat jakákoli komise, začne to dopadat špatně.

Dobře, ale zdejší trh není Amerika. Byť je mi jasné, že je zase menší konkurence.

Jasně, uvědomuju si, že jsou obory jako divadlo, co nemůžou bez dotací fungovat. U výtvarného umění je to otázka a já mám rád, když si na sebe lidi dokážou vydělat bez grantů a dotací. Nesnášel jsem, když mi někdo dával honoráře za to, že někde vystavuju. Je mi to nepříjemný. Ale dneska je to standard. Lidi, kteří mají výstavu, automaticky počítají s honorářem. Jenže když chci přece vystavovat a někoho obtěžuju tím, že tu výstavu musí udělat, tak mi nebude ještě platit. Stejně tak film si má vydělat v kině ze vstupného, ne nějakými dotacemi.

A co námitka, že pak budou vznikat jen komerční kýče?

Ale co to je – komerční? V Americe vznikají i bez dotací tisíce skvělých nezávislých filmů, které jsou pravděpodobně daleko lepší než evropské nezávislé filmy. Důvod je ten, že ty filmy jsou tak dobré, že si ten milion dolarů, co třeba stojí, na sebe vydělají. A ti, kteří chtějí takový film udělat, nebudou počítat s tím, že budou mít catering za miliony, jako to bývá tady.

V čem je kromě jídla rozdíl?

Ti lidé k tomu přistupují zodpovědně a nerozhazují státní peníze, protože žádné nemají. Stejně tak já jsem od prvopočátku musel vědět, že všechno, co si dělám pro sebe, si musím zaplatit něčím dalším, co udělám. Já si svými věci vydělávám od prvního momentu. Akorát jsem to řešil vždycky tak, že když byl jakýkoli zisk, hned jsem to vrazil do další sochy. Z prvního výdělku jsem koupil přímočarou pilu, vrtačku a fotoaparát. Nejdůležitější tři věci, co sochař potřebuje.

A čtvrtá je?

Auto, samozřejmě. Bez něj to nejde. Pořád něco převážíte, odvážíte a dovážíte. Sochař Jan Koblasa ostatně říkal, že nejdůležitější nástroj sochaře je automobil. Já jsem si taky půjčoval na jídlo, a když mi pak dvě hodiny nato volali z Národní galerie, že chtějí koupit Mimino, já řekl: „Ani hovno.“ Nemít peníze není neobvyklý ani u mě. Ještě v pětatřiceti byly momenty, kdy jsem na to jídlo neměl. Ale věděl jsem, že tři měsíce budu v dluzích a pak to někde zase vyjde.

Prodal jste vlastně někdy něco Národní galerii?

Ne. Dvakrát ode mě chtěla Národní galerie za Knížáka něco koupit do sbírek a dvakrát jsem ho poslal do prdele. Takže holt nebudu galerijní umělec. Stejně jako nikdy nebudu mezi levičáky oblíbený umělec.

Na druhou stranu by vás to už nemělo vytáčet, když na podobné reakce narážíte přes třicet let.

Mně vadilo, že napadali toho developera, který je můj kámoš. Jinak bych neřekl, že mě to vytočilo nějak zvlášť. Kdybych vám ukázal, jaké e-maily mi chodily za Entropu nebo za Saddáma, to byste čuměl.

I za Saddáma?

To nebylo pěkný. A nebylo to odsud. To byly výhrůžky z úplně jiných zemí. To bylo mnohem horší než po tom fakáči na Zemana. Tehdy nadávali akorát Klaus a pár debilů. To byla legrace. To za Entropu jsem dostával i hodně ostré e-maily od Sarkozyho, Merkelové a od řady evropských prezidentů. To taky nebyla prdel. To bylo zlý, co mi chodilo. Na mě si tehdy stěžovali fakt všude.

Ovšem zase to prospělo vašemu mezinárodnímu věhlasu…

Jak říkal Marcel Duchamp: „Ať o mně kritici mluví klidně i kladně, hlavně když mluví…“ Ale víte co, ten Karlín mi nejvíc vadí z důvodu brutální české malosti, která v tomhle vytryskla zase do své eruptivně ejakulativní podoby. Fuj!

Malost ale reflektujete ve svých dílech už desítky let.

Jasně, jenže už vás to pak začne unavovat. Říkáte si, že to třeba přejde, ale nepřejde. Je to furt stejný. A možná i horší.

Myslel jste po revoluci, že to zmizí?

V devadesátým roce jsem si fakt myslel, že během deseti let nebudeme ta debilní země jako za komunismu. Jenže česká mentalita se změnit nedá. Je to taková ta radost z toho, že sousedovi chcípla koza, když už nežije ta naše. Jo, hodně v tom dělá závist, ale i další věci.

Existuje vůbec něco jako národní mentalita?

Česká mentalita podle mě existuje stoprocentně. Nejlíp ji popsali kluci ze skupiny Podebal, když mluvili o hajlování náckům, mávání komoušům a pak o porevoluční touze po jistotě desetinásobku. A vůbec nejlepší akce od revoluce byly červený trenky na Hradě od Ztohoven. Musím smeknout. Bohužel jsem to nebyl já, kdo udělal nejlepší komentář k tomu, co jsme. To bylo nepřekonatelný.

Tak na Hrad ukazoval i váš zmíněný zdvižený prostředník čili fakáč.

To byla taková sranda. Tady mám kovový odlitek – pětimetrák –, který jsem si nechal udělat pro sebe. Původní fialový fakáč na Vltavě byl desetimetrový, z polystyrenu. Ten jsem daroval jedné své sběratelce. To s růžovým tankem jsem se myslím trefil víc. Ale na trenýrky to nemělo.

Podle mě je nejlepší charakteristika české jedinečnosti váš svatý Václav sedící na obráceném koni. Chodím pod ním dvacet let a pořád mě baví stejně.

Vidíte, na toho jsem zapomněl. Národnímu symbolu chcípl kůň, ale jede se dál. Všechno je vlastně úplně v pohodě. Něco je tu sice úplně blbě, ale všichni se tváříme, že je to tak normální.

Jsou vaše věci i něčím jiným než vtipnými komentáři k dějinám a současnosti téhle země či světa?

Já doufám, že jsou taky hezký. To je ta otázka formy a obsahu. Mám třeba rád věci, které dělá Krištof Kintera, ale naprosto se míjíme v tom, že on používá šrot a slepuje z něj věci se zábavnými obsahy. Vadí mi, že to je formálně nepěkný. Furt tam vidím ty slepený odpadky, ne sochu. Třeba to je jen moje profesionální deformace. Asi jako když jde filmař do kina. Jenže mě prostě jeho technika práce irituje, byť mně obsahy můžou konvenovat. Sám mám tendenci mít i formu dotaženou do maxima.

Jako aby to bylo pěkné?

No jo. Já to mám rád, když jsou věci pěkný a dokonalý, protože jsem technokrat. A samozřejmě se mi to spoustukráte nepodařilo.

To se ale bez peněz udělat nedá.

Jasně, mám náklady asi tak mnohařádově vyšší, než když si slepujete postavy z odpadu, který sesbíráte na smetišti. To i ten polystyrenovej fakáč vyšel asi nákladnějc.

Klause a Zemana jste v rámci Zadků a Fakáče pojednal, k novému prezidentovi se taky nějak budete vyjadřovat?

Jednoho malého Petra Pavla tu ve vitríně mám, ale lidi ho musejí najít. Každopádně jsem rád, že po dvaceti letech hrůz, hnusů, svinstev, sajrajtů, čurákovin a zlodějin, co se na Hradě děly, došlo k tomu, že tam je normální člověk, za kterého se nemusím stydět.

A nezasloužil by si nedávno odešlý prezident nějaké trvalejší místo ve vašem mauzoleu?

Jako že by tu byl naloženej? Jak se vlastně jmenoval? Já už si vůbec nemůžu vzpomenout… Tady budou naložený akorát okurky.

Okurky? Tak jedna z vašich soch je visící Sigmund Freud. Předpokládám, že to je pro vás důležitá postava.

Určitě. Jako dítě jsem ho přečetl a jsem freudistický darwinista, takže myslím, že jsem hodně ovlivněný a hodně věcí s tím souvisí. Asi narážíte na třetí patro, které je plné nejrůznějších sexuálních objektů. Je to spíš o tom, jak některé věci zakrýváme a jak je to pro mě nepochopitelný. Protože se promítají úplně do všech oblastí života, do chování a podvědomě i do milionů tvarů, kterýma se obklopujeme. Tváříme se, že pohlavní orgány se nesmějí ukazovat.

A smějí?

Samozřejmě! Na jednu stranu se zakrývají pipinka a pinďour a na druhé jsem zažil milenky, pro které byl sex na stejné úrovni jako podat si ruku. Když už vám dotyčná podala ruku, pak si s vámi i zašukala. Jenže pro plno lidí je bezmála prostitutka, když se k tomu staví takhle. Ale co je na tom špatnýho? Máme obsedantní snahu zakrývat sex, ale zároveň máme celý život sexuální obsese. Celý je to strašná přetvářka. Je tu poprvé vystaveno i Mezipohlaví, které jsem udělal nedávno. Osobně mi je jedno, když si někdo nechá odstranit to, co tam má, a rozhodne se mít něco druhého, třetího, čtvrtého… Může se cítit jako vysavač nebo bagr, to je fuk. Ale když se někdo rozhodne, že se cítí jako bagr, nemůže po společnosti žádat, aby mu zaplatila operaci, kdy mu pinďoura nahradí radlicí. Tomu už nerozumím.

Když si to ale zaplatí, pak je to jeho věc, ne?

To je. Ovšem trabl je v tom, že něco po společnosti požaduje jen proto, že se nějak rozhodl. Chápu, že chce mít někdo nějaké jiné pohlaví, ale nemůžu požadovat na většinové společnosti, aby všude budovala záchody pro další a další pohlaví.

Mě to nijak nerozčiluje.

Mě taky ne, já si chtěl nechat přišít uši na ramena, protože mi to přišlo zábavný. Nakonec jsem se na to vykašlal. Ať si každý se svým tělem dělá, co chce. Absolutně. Ale nesmí vyžadovat, aby se pro něj stavěla škola.

Míříte tedy zase k tomu, co podporovat veřejnými financemi?

Jo, co platit z našich daní. Ať si každý vydělá na to, co chce dělat. To, že jsou lidi časově neschopný plánovat, finančně neschopný plánovat, je hrozně smutný, ale je to jejich věc.

Takže byste ministerstvo kultury zrušil?

Hele, myslím, že kdyby se zrušilo, bylo by to levnější. To ministerstvo ročně živí stovkami milionů jen samo sebe. Kdyby se tyhle prachy vzaly a daly do kultury, bylo by to jednodušší.

Na to vám kdekdo řekne, že ne každý umělec je i manažer jako vy.

Ano... A kromě toho, že umím počítat, umím i lítat letadlem. Bylo by fajn, kdyby lidi uměli víc věcí naráz. Na to narážím denně.

Bude se vám pak při pohledu na Musoleum chtít ještě něco dělat?

Bude, protože tohle fakt nejsou věci, kterýma se živím. Těžiště mé práce jsou venkovní instalace a příjmy mám už mnoho let ze zahraničí. To, že jsem se čtyři měsíce od rána do večera věnoval muzeu, mě stálo tři čtyři velké projekty, co jsem mohl udělat do Evropy nebo Ameriky. Tohle je šílenství a nikdo nevíme, jak dopadne. Možná už jsem příliš starej a lidi to zajímat nebude, protože to jsou devadesátky. Možná že chtějí vidět už jen hromádky toho rozštípaného dříví. Nevím, do galerií nechodím, leda do technických muzeí. To je jediný, co mě baví. Letecká muzea mám proběhnutá po celým světě. Třeba tu bude nacpáno a třeba to za rok zavřeme, protože sem nebude chodit dost lidí.

Tak je nalákejte.

Třetí patro je opravdu plné kompenzačních pomůcek, jedno obří čůro spojuje všechna patra a občas se tu prodírá na povrch i ten můj kvazitechnickej mozek… Myslím, že to tu vypadá zajímavě. Bývala to varna lihovaru. Zbylo z ní obvodové zdivo, prakticky nic. Bývaly tu nádrže na destilaci. Ty jsme zrecyklovali a udělali z nich vnitřní zařízení, pulty a tak. V areálu lihovaru byl památkově chráněný jen komín a tenhle barák, který měl stavební povolení na kanceláře, ale naštěstí je investor a můj kamarád Marcel Soural natolik vizionářský, že ho napadlo udělat tu galerii. A pak ho napadlo dát do ní mé věci. Do všech šesti pater. Jenže se tak rozhodl dva roky před covidem a situace se zkomplikovala. Navíc pak přišel ještě ten ruskej čurák, kterej rozmrdal celou zeměkouli. Takže rekonstrukce stála třikrát víc, než měla. Snad se nám aspoň zaplatí svícení.

Jsou tu jen vaše díla?

Je tady i prostor pro galerii nějakého mého hosta, která se bude obměňovat. Začíná se fotkami Dana Materny, ten zachytil proměnu lihovaru z ruiny v Musoleum. Po něm tu budou další moji přátelé jako můj bratr Filip, Vladimír 518 a tak dále.

Těšíte se, že už budete mít pokoj?

Jediný místo, kde si odpočinu, je mezi mrakama ve větroni. Není tam signál. Je tam klid… Tou sochou v Karlíně se přesně potvrdila moje obliba tady v Praze. Naštěstí připravuju dvě sochy v Los Angeles a pak několik soch po Evropě. Slibuju, že Praze dám pokoj. A zase se tu nemusí dít nic.

Zdroj: iDnes.cz