Je pátek večer. Zapadající slunce právě vysílá své oranžově zbarvené paprsky na střechy a fasády karlínských domů. A taky na jeden, který se těm ostatním vůbec nepodobá. Dům Fragment se 140 prémiovými nájemními byty postavila investiční skupina Trigema developera Marcela Sourala a během června zvládla zkolaudovat poslední jeho části.

Už loni na podzim si Fragment užil jeden majstrštyk. K jeho fasádě se připojily tři ocelové sochy, včetně té největší, čtyřiadvacetimetrové ženy, která celý dům objímá. Jejich autorem a spoluautorem architektonické podoby domu je umělec David Černý.

S ním i s Marcelem Souralem si v ten sluncem zalitý páteční večer prohlížíme, jak nový karlínský development vypadá po dokončení. Do prostoru zhruba uprostřed domu, kde se jako ležící tělo kříží části budovy odkazující na protější historickou budovu Invalidovny, v tu chvíli přichází otec s malou dcerou a fotí si obří ocelovou ruku a nohu, které vyrůstají ze země a dům podpírají. Vtom si otec všimne Davida Černého.

„Podívej, támhleten pán to celé vymyslel,“ radostně upozorňuje dceru. „A tady ten to zaplatil,“ odpovídá Černý a ukazuje na vedle stojícího majitele Trigemy Marcela Sourala. Takhle totiž ve zkratce funguje spolupráce developera a umělce, ačkoli vymýšlení nápadů, často v kontextu českého developerského trhu dost odvážných, je jejich společným dílem.

Marcel Soural navázal s Davidem Černým spolupráci zhruba před sedmi lety, když Trigema dokončovala projekt Smart byty v Nových Butovicích. Soural tehdy chtěl na nově vzniklé náměstí umístit nějakou plastiku, která by zaujala lidi. Po několika měsících váhání, čí plastika by to měla být, padla volba právě na Davida Černého.

A vznikl Trifot – kinetická socha připomínající kráčející rostlinu z legendárního sci-fi románu Johna Wyndhama Den Trifidů. A záhy vzniklo i architektonické studio Black n’Arch, které stojí za většinou projektů Trigemy. Fragment je zatím takovým vyvrcholením spolupráce Sourala a Černého, která ale zdaleka nekončí.

Alespoň podle ohlasů veřejnosti to ostatně vypadá, že tahle dvojka něčím dokázala zaujmout. Než stihneme vyfotit portréty ke společnému rozhovoru, vystřídá se na místě asi pět lidí, kteří si nový karlínský dům fotí. To se u developerských projektů zas tak často nestává.

Nadšení tandemu investora a umělce, když skončíme s focením a přesouváme se do hlavní recepce na rozhovor a oni se rozplývají nad tím, jak zapadající slunce vykouzlilo na bronzové fasádě zlato-rudé odlesky, zase ukazuje, že i autoři jsou s tímhle domem více než spokojeni.

„To je pecka! To si musíte vyfotit a pak se na to koukat doma před spaním,“ glosuje situaci Soural. A má pravdu. V zapadajícím slunci vypadá Fragment skutečně výjimečně.

Chtěl jsem se vás obou na začátek zeptat, jaký máte z dokončeného Fragmentu pocit, když se na něj po těch letech příprav a výstavby teď díváte. Ale podle toho, co jsem od vás slyšel, když jsme se procházeli kolem, asi znám odpověď…

MS: Já jsem úplně nadšenej. Tím, jak jsme měli před dokončením, jsem byl na místě skoro pořád, často i o víkendu, a byl jsem nejdřív ve strašné depce. Ono se to totiž vylouplo, až když to bylo všechno dokončené. Všechno uklizené, vysbírané odpadky kolem, sundané oplocení, dodělané sadovky… A najednou se to celé otevřelo.

DČ: Je to kvůli tomu, že oproti různým okolo stojícím krychlím, bednám a krabicím, je ten barák fakt fragmentovanej, což byl ten můj původní nápad, že to vlastně bude rozpixelovaná postava. No a během stavby se vším tím bordelem okolo se vlastně ta rozpixelovanost spojovala s tím bincem.

Jakmile tady stál třeba jen jeden jeřáb, tak byl najednou hrozně propojený s tou stavbou. To se u jiné budovy, která je čistá, neděje. U Fragmentu ale tou fragilitou a filigránstvím docházelo k tomu, že cokoli bylo okolo, se promítalo do jeho struktury, a bylo to dost nepříjemné. Já jsem to taky viděl před čtrnácti dny, když tu ještě byly ploty a plošiny a nebylo to příjemné. Takže absolutně souhlasím, ta věc se opravdu vyloupla v tu chvíli, jak se to vyčistilo

MS: To bylo během třeba tří dnů. Umyli jsme fasády a parter s černými skly a najednou se to celé propojilo se skly na tom baráku a je to úplně úžasné.

DČ: A ten jemnej detail najednou začal krásně hrát. Stejně tak ty luxusní průhledy. Z Rohanského nábřeží je vidět průčelí staré Invalidovny, což je krásný. Je to detail, o kterém jsme vlastně nevěděli, protože když tu byly ploty, tak to vidět nebylo. Pak se to otevřelo a já říkám, Ježíš, to je fantastický.

MS: Velký problém jsme měli třeba s výdechem z metra. To byl takový obrovský blok, vřed na tom území. My jsme se ho snažili co nejvíc zmenšit. Teď je úplně minimální, co nám dopravní podnik povolil, a moc to tomu pomáhá, protože umožňuje ten průhled.

Takže to předčilo vaše představy, které jste měli, když projekt vznikal?

DČ: Moje určitě.

MS: Moje taky.

DČ: Všichni pracujeme s vizualizacemi, ale velmi často jsou takové zalité sluncem, nádherou, láskou a květinami. A realita je pak o něco horší. Ale tady mám pocit, že se stal opak.

MS: My to chceme lidem i ukázat, to srovnání. Já jsem tady při jedné prezentaci ukazoval vizualizaci a vedle toho byl reál a prostě to bylo stejné. To je neuvěřitelné.

DČ: Právě. Protože u většiny vizualizací to skončí tak, že ten ráj z obrázků ve výsledku rájem není.

Marceli, vy jste mi v průběhu výstavby říkal, že nové vizualizace už ani nemáte. Jednak aby to bylo překvapení a jednak protože se toho dost mění za pochodu. Co jste třeba museli předělávat?

DČ: Měnili jsme spoustu věcí od začátku. Za mě toho bylo plno. Já ty sochy dodělával a předělával ještě v polovině stavby. Třeba u toho zmiňovaného výdechu z metra jsme pořád nevěděli, co s ním.

MS: Ono to bylo ještě trochu složitější, protože nejdřív se navrhl tvar domu, který je bezvadný. Pak se do toho kromě architektů ale pustili statici. No a ti nám vymysleli nad celou tou stavbou takovou ocelovou konstrukci, do které se měla celá budova zavěsit, protože to staticky nevycházelo. No, tak jsme museli změnit statiky, protože jsme říkali: to jste se zbláznili, to nejde.

Další statici to naštěstí vymysleli jako mostní konstrukci. Takže jde o spřaženou mostní konstrukci, ve které jsou protažená předpjatá ocelová lana. A stejně jsme si to nedovolili udělat úplně na volňáska a vyšly nám uprostřed dva železobetonové sloupy. A to byl velký fuckup pro ty sochy, které byly v původním návrhu. My jsme potřebovali ty sloupy nějak integrovat, což byl velký oříšek pro Davida.

DČ: To byla velká změna od prvotního konceptu. Ono by se to dalo postavit v té původní vykonzolované pověšené verzi, ale stálo by to tak nesmyslný prachy, že jsme holt museli z pochopitelných důvodů uhnout. Měnilo se to fakt dynamicky a sahání do původní koncepce bylo něčím znepříjemňující. Proto jsem z toho měl lehké obavy a říkal si, sakra, ono to nevyjde. Ale ten výsledek je skvělej. A je to jedna velká bronzová socha.

Barva se ale také měnila. Na úplně původních vizualizacích byl Fragment takový šedý nebo stříbrný…

DČ: Když jsme tady na podzim instalovali tu bláznivou holku (největší sochu Lilith, pozn. red.), tak bylo trochu hnusně, ambientní světlo a já se bál, že to vlastně nakonec bude hnědý. Hnědá je asi nejodpornější barva, kterou si dovedu představit.

MS: No, ty první ohlasy, když jsme pověsili prvních deset kazet, byly zajímavé… Dostával jsem esemesky, jestli jsem se zbláznil, proč prý to máme v barvě hovna. To bylo hrozné. A moc to člověku nedodá. Člověk chce udělat hezký věci a ty lidi byli úplně prdlí. Přitom jsme s architekty tu barvu ladili snad úplně nejdéle za všeho.

DČ: Přesně. To bylo tisíc zkoušek, tisíc samplů na povrch. A říkám, chová se to jako bronz. Když je bronz v ambientním světle, je to taky hnědý hovno. To tak holt je. Ale sází to na reflexivitu, takže když se do té fasády opře světlo, tak to vyskočí.

Celý rozhovor si můžete přečíst v červencovém vydání magazínu Forbes a také online na forbes.cz